Přece jen poněkud stranou extrémního turistického zájmu stojí nejmenší a nejvýše položené šumavské ledovcové jezero s názvem Laka. Nad ním se vypíná mohutný masiv Debrníku s jasnými stopami po řádění kůrovce a orkánu Kyrill.
Jezero má rozlohu dva a půl hektaru a postupně zarůstá, maximální hloubka je necelé čtyři metry a zadržuje zhruba 40 tisíc kubíků vody. Dno jezera je rašelinné, čemuž odpovídá také vegetace v jeho okolí nebo ostrůvky plovoucí po hladině. Vodu z jezera odvádí do Křemelné Jezerní potok. Hráz byla v průběhu 20. století dvakrát zvyšována a upravena propusť, aby bylo mo9žné vypouštění využít při plavení dřeva.
Dojít k jezeru je možné po červené turistické značce z Železné Rudy, nebo z opačné strany z Prášil. My ale zvolíme cestu po modré turistické značce z Nové Hůrky od silnice mezi Hartmanicemi a Železnou Rudou. Cesta lesní silničkou bude z jedné strany lemovaná hlubokým lesem, z druhé strany zurčícím Drozdím potokem. Zhruba po dvou a půl kilometrech dojdeme do působivé lokality bývalé osady Hůrka. A nejde o místo ledajaké. Dominantu tvoří Hřbitovní kaple svatého Kříže, která sloužila jako hrobka významných sklářských rodin Abelů a Hafenbrandlů. Ti stáli v 18. století za rozvojem místa založením nové sklárny. Z okolního hřbitova zbylo jen torzo (pochován zde byl mimo jiné otec Karla Klostermanna), stejně jako z původního kostela zasvěcený svatému Vincenci Ferrerskému před kaplí. Rozmach sklářství skončil zhruba v polovině 19. století. Po druhé světové válce a odsunu německého obyvatelstva se lokalita ocitla v pohraničním pásmu a vojenském prostoru, budovy byly armádou zničeny, kaple se dochovala ve značně zpustošeném stavu. Bývalou obec tak připomínají v současnosti rozlehlé louky, které postupně zarůstají a les si je bere zpět, a krásné stromořadí javorů a lip. Místo je v současnosti pěkně udržována a je důstojným připomenutím slávy i úpadku, které v minulosti Hůrku potkaly.
Pokračujeme dále po modré značce a přijdeme na kraj lesa, odkud nás v našem putování bude provázet Jezerní potok. Ten vytváří při své cestě do údolí ke Křemelné krásná zákoutí. Jak ta, kdy si voda bystře razí cestu přes mohutné balvany nebo popadané stromy v korytu, tak ta, kdy vznikají tišiny od podemletými břehy pod kořeny stromů. Čím více se budeme blížit jezeru, tím jsou patrnější v první a nepřístupné zóně parku stopy řádění kůrovce a orkánu Kyrill před téměř 15 lety. Pod uschlými smrky a popadanými kmeny si ale evidentně razí cestu za sluncem nový život.
Když budete mít štěstí a dorazíte na místo mimo turisticky exponovanou dobu, tedy brzy ráno, nebo naopak při stmívání, čeká vás úchvatná atmosféra vodní plochy v poklidném a tichém panoramatu šumavského lesa. Na atmosféru místa budou citlivější jedinci vzpomínat ještě dlouho.
Od jezera se můžeme vydat zpět do údolí po červené turistické značce. Ta vede podél bývalého vodního kanálu převádějícího vodu z jezera do Drozdího potoka, aby usnadnila plavení dřeva. Žlutá značka nás dovede zpět do kouzelného prostředí bývalé Hůrky a dále do místa, odkud naše putování začalo.
Foto: Marek Síbrt
