Mnoho varovných předpovědí upozorňuje na vzrůstající teploty a větší výpar vody z území. V roce 2050 by se podle některých předpokladů mohla zvýšit až o čtyři stupně Celsia. V Česku by to znamenalo podobné teploty jako například ve Středozemí. V plném znění publikujeme rozhovor s ředitelem České geologické služby Zdeňkem Venerou.
Pane řediteli, co to znamená dobře hospodařit s vodou?
Dobře hospodařit s vodou znamená především s ní neplýtvat. Jako Česká geologická služba se zabýváme podzemní vodou, která je využívána hlavně pro zásobování obyvatel pitnou vodou. Podzemní voda je samozřejmě těsně navázaná na povrchovou vodu(hydrogeologie je propojená s hydrologií), takže prvotní věc je zadržovat vodu v krajině všemi možnými způsoby. Vláda v tomto směru přijala koncepci, která by to měla zajišťovat. V naší zemi dochází k plýtvání vodou ve špatných vodovodních sítích, kde jsou obrovské ztráty, někdy v desítkách procent. Je proto potřeba věnovat se obnově a renovaci vodovodních sítí. Máme k dispozici množství vyspělých technologií, jak detekovat úniky vody z vodovodních sítí. Je také třeba využívat maximální zasakování dešťové vody, nepoužívat pitnouvodu na zalévání a recyklovat odpadní vodu. Je spousta opatření, která by mohla být do našeho nakládání s vodou zavedena V tomto směru si můžeme vzít ponaučení z Izraele, který patří v hospodaření s vodou k nejvyspělejším zemím, mají technologie, které by bylo možné využívat i u nás. Dobře hospodařit s podzemní vodou znamená mít kvalitní znalost o tom, kolik této vody je a jak se její zásoba vyvíjí. Podzemní vodu je třeba si představit jako dynamickou zásobu. Není to něco jako ložisko uhlí, které má své pevné ohraničení a nebude se s ním dál nic dít. V podzemních horninách, které mají dostatek pórů, aby v nich voda byla, je určitá část – složka, kterou si můžeme představit jako statickou – zůstává v podzemí dlouhá tisíciletí prakticky beze změny. Nad touto vrstvou je vrstva podzemní vody, která je v pohybu – přitéká a odtéká nebo dotuje povrchové toky. Není to věc, která je snadno prozkoumatelná, vyžaduje detailní znalost geologické struktury a údaje o tom, jaké kde jsou hladiny podzemní vody.
Jak se podzemní zásoby vody zkoumají?
Celý hydrogeologický výzkum je složitý vědní obor s rozsáhlou metodikou, která sahá od sběru dat v terénu až po matematické modelování hydraulického chování vody v daném kolektoru. Je třeba vymezit hydrogeologický rajon, vytvořit si představu o geometrii kolektoru podzemní vody, provést bilanci přítoků a odtoků vody, stanovit, jaké je využitelné množství. Provádějí se čerpací zkoušky ve vrtech. To znamená, že se voda vyčerpává a potom se sleduje, za jak dlouho hladina vody ve vrtu nastoupá na původní hladinu.
Zjistí se, jak rychle se voda doplní na původní stav?
Přesně tak. Hladinu podzemní vody měříme – je tam čidlo, které říká, jak vysoko hladina je. Po vyčerpání voda klesne a pak v řádu hodin nebo dnů opět nastoupá na původní výšku. Z toho můžeme spočítat, jaká je vydatnost vodního zdroje. Abychom mohli vodu dobře chránit, je třeba mít dobrou monitorovací síť, která běží v čase (desítky let) a měření se tak mohou opakovat.
Zřejmě se na našem území v rámci předcházení následkům sucha na některých místech neobejdeme bez budování nádrží…
Velká část našeho území se nachází ve středních až vyšších nadmořských výškách. Většinou se jedná o území, která mají tzv. krystalinická podloží tvořená vyvřelinami (např. žuly) a přeměněnými horninami (např. svory). To jsou horniny, které mají malou absorpční kapacitu pro podzemní vodu. Tyto oblasti, v případě, že je nedostatek srážek, jsou často náchylné na brzké vyčerpání vody, a proto zde má smysl přehradní nádrže budovat, i když ne nutně velikého rozsahu – spíše střední nebo menší velikosti. To pomůže uchovat vodu v krajině a slouží jako doplnění nízké kapacity kolektoru podzemní vody v těchto oblastech. Tyto koncepce zpracovává Výzkumný ústav vodohospodářský T. G. M., který má studii o tom, které oblasti by byly k budování takových nádrží vhodné. Smysl to samozřejmě má, i když budování nádrží může být konfliktní záležitost, ať už z hlediska zástavby nebo ochrany přírody. Tyto problémy je třeba řešit, přesto se tento postup nedá jen tak lehce zamítnout, je potřeba o tom jednat.
Česká geologická služba spolu s dalšími vědeckými institucemi a odbornými firmami vedla v letech 2010–2016 dlouhodobý projekt Rebilance zásob podzemních vod. Co přesně projekt přehodnocoval?
Projekt navázal na aktivity, které v Československu probíhaly v minulosti, naposledy na konci osmdesátých let. Od té doby se celkovým hodnocením stavu podzemních vod na našem území nikdo nezabýval. V rámci Operačního programu Životní prostředí bylo jedno z řešených témat věnováno podzemní vodě. Připravili jsme projekt v hodnotě zhruba 560 milionů korun, který se tímto tématem zabýval. Soustředili jsme se na přibližně jednu třetinu územní České republiky (viz mapa), kde se ovšem nachází zhruba 80 procent podzemní vody. To znamená, že je to z hlediska podzemní vody ta nejdůležitější třetina. Zbylé dvě třetiny jsou na tom bohužel tak, že nemají žádné strategické zásoby podzemních vod. Jsou tam pouze přípovrchové kolektory podzemní vody, které velmi rychle reagují na množství srážek. Jakmile je déletrvající srážkový deficit, projeví se na výrazném poklesu hladiny podzemních vod. Jedná se o přípovrchovou úroveň, ze které používají vodu domovní studny.
Studie ukázala na oblasti (s nejhlubší podzemní vodou), které mohou být problematické z hlediska zmenšování zásob vody. Které to jsou?
Je to dobře vidět na mapce: V celé barevně označené části probíhá využívání podzemní vody. Z celkového množství podzemní vody je jen část tzv. využitelné množství podzemní vody. Na modrých a zelených plochách na mapce je využitelné množství vody vyšší než aktuální odběry. Lidově řečeno, je tam dobrá rezerva a v čerpání vody je možné dál pokračovat. Pak je území, kde jsou využitelné zdroje téměř vyrovnány s povolenými odběry, a pokud by se tam čerpalo víc vody, docházelo by k ohrožování jejích zásob. Nejnapjatější situace je v Dolnomoravském úvalu, Dyjsko-svrateckém úvalu a na sever od Prahy v povodí Pšovky a v Řepínském dole. Při vyhodnocování situace jsme brali v potaz potřebnou ochranu přírody vodních ekosystémů na Třeboňsku, kde je chráněná krajinná oblast (CHKO) a mokřadní biotopy. Ty potřebují vysokou hladinu spodní vody, proto je oblast na severu třeboňské pánve hodnocena na hraně kritického stavu.
Proč by mohlo dojít k ohrožení zásob podzemních vod v některých oblastech?
Když se čerpá více vody, než je vhodné, může dojít k degradaci struktury kolektoru podzemní vody: Póry v hornině se ucpou a další voda, která by se tam mohla uchovávat, se tam vlastně nevejde (neboli sníží se kapacita kolektoru podzemní vody). Na mapce jsou to šedě a oranžově zakreslená území.
Jak tomu lze zamezit?
Vodoprávní úřady mají informaci o tom, jaké je v daném území využitelné množství vody. Aby byl dostatečně chráněn kolektor podzemní vody, neměly by se povolovat větší odběry. Je nutný monitoring a kontrola odběrů. Můžeme říci, že za hodnocené období od r. 1980 do roku 2010, někde až do r. 2014, skutečné odběry v jednotlivých zkoumaných rajonech využitelné množství nepřesáhly.
Velká oblast jižní Moravy je v „šedé“ oblasti, v této oblasti se projevuje velké sucho. Domníváte se, že je nějaké řešení?
Je třeba říci, že v této oblasti je srážkový deficit. Proto se voda do kolektoru podzemních vod dostává spíše jen přetokem ze sousedních oblastí (hydrogeologických rajonů). Na druhé straně máme oblasti, jako je Česká křídová pánev nebo Polická pánev, oblast kolem Ústí nad Orlicí či oblast Jeseníků, kde jsou zkrasovělé mramory s velkými zásobami podzemní vody, a další oblasti, kde jsou křídové sedimenty, v nichž je pod sebou několik horizontů kolektorů podzemní vody. To nás vede k úvaze, že by mohly vzniknout dálkové vodovody, které by převáděly vodu z jedné oblasti do druhé. Deficit vody je potřeba řešit v rámci celé republiky.
Dovedu si představit, že realizační a finanční náročnost takového projektu by byla značná.
To je už mimo naši kompetenci, ale chtěl bych zdůraznit, že voda je strategická surovina. V této souvislosti mohu opět zmínit Izrael, kde jeden centrální úřad řídí prostřednictvím centrálního rozvaděče distribuci vody v celém státě – stát o tuto věc pečuje na centrální úrovni. U nás je ovšem zásobování vodou roztříštěno mezi celou řadu vodohospodářských společností. Je otázkou, jestli je to pro stát účelné řešení. Domnívám se, že privatizace některých vodohospodářských společností naši situaci dost zkomplikovala.
Jak máme do budoucna co nejvíce ochránit hluboké zdroje podzemní vody, aby se nevyčerpaly, a naopak se stačily včas doplňovat?
Ochranu si samozřejmě zaslouží všechny zásoby vody. Je důležité, aby vodoprávní úřady hlídaly čerpání pouze využitelného množství vody, jak jsme o tom hovořili. Bylo by potřebné, abychom znalosti o zásobách vody na jedné třetině území doplnili o zbytek území, protože to jsou informace, podle kterých se můžeme dál řídit. S tím souvisí potřeba dlouhodobého monitoringu hladin vod, který provádí ČHMÚ, my jsme na něj navázali další sítí 119 nových vrtů, které máme od doby realizace projektu Rebilance zásob podzemních vod. V případě, že jsou někde stanoveny tzv. signální hladiny ve vrtech, které signalizují kritický stav, je potřeba, aby obce vydaly zákaz používání podzemní vody na naplňování bazénů nebo zalévání.
Na části území ČR hluboké zásoby podzemní vody vůbec nemáme. Vysvětlete prosím, co jsou to takzvané mělké zvodně?
Mělká zvodeň je hornina v přípovrchové zóně zvětrávání obsahující podzemní vodu, která je uložena mělce pod povrchem. Podstatné je, že mělká zvodeň velmi rychle reaguje na množství srážek. Pokud prší, rychle se zaplní a naopak při nedostatku srážek se rychle vyčerpá. Je rozdíl v tom, jestli je tzv. mělká zvodeň na úbočí hor, kde voda rychle odtéká nebo naopak v údolí řeky. Postup vody je v případě mělkých zvodní rychlejší, jedná se o řád dnů nebo týdnů, u hluboké zvodně je postup vody v řádu měsíců až třeba tisíců let. V hlubokých zvodních se často projevuje vyšší obsah železa nebo manganu.
Je u takových „mělkých“ zásob riziko, že v případě podobného sucha, jaké známe z posledních tří let, zkrátka vyschnou nebo nebudou dostačovat spotřebě?
Samozřejmě, takové riziko je a řada z nás to již mohla zažít na vlastní kůži. Konkrétně voda ve studních, které jsou v oblasti mělkých zvodní, vysychá. V našem prostředí, kdy jsme takzvaně „na střeše Evropy“, od nás řeky odtékají do všech stran a doplňování vody je možné srážkami. Po přívalových deštích v létě ovšem vody rychle odtečou a deště ve vegetačním období nejsou tak efektivní, protože část vody se spotřebuje pro rostliny, část se odpaří a jen velmi malá část má šanci zasáknout do půdy. Z hlediska doplnění podzemní vodyje nejvýhodnější sněhová pokrývka, která na jaře postupně odtává. Pokud ovšem dojde k náhlé oblevě, většina vody odteče do řek, případně způsobí povodně, ale nemá šanci tak dobře zasáknout do hloubky.
Můžete říci, jaká hlavní doporučení a opatření vyplynula z projektu Rebilance zásob podzemní vody?
Respektovat limity dané využitelným množstvím podzemní vody v daných hydrogeologických rajonech.
Sledovat signální hladiny vody v monitorovacích objektech. Celkově pokračovat v monitoringu podzemní vody. Dokončit zahájené hodnocení zásob podzemní vody.
Jaká opatření v boji proti suchu považujete ze svého pohledu za nejaktuálnější a nejdůležitější?
– Zadržování vody v krajině.
– Využívání moderních technologií, které k šetření vodou a k recyklaci odpadní vody přispívají.
– Masivní přechod na využívání kapkové závlahy v zemědělství. (Závlaha probíhá řízeným způsobem, co nejefektivněji, například v noci, kdy se voda tolik neodpařuje. To je široce uplatňováno v Izraeli, který jsme již zmínili.)
– Měli bychom používat principy hospodaření s vodou, které jsou obvyklé v sušších oblastech.
Co může dělat každý člověk a každá obec, abychom šetřili zásoby vody, respektive s vodou dobře hospodařili?
V šetření s vodou může pomoci každý jednotlivec už jen tím, že si kupříkladu nepouští vodu během čištění zubů nebo nemyje nádobí pod tekoucí vodou, nýbrž v myčce nádobí nebo v napuštěném dřezu. Do domácnosti se také dají montovat různá vodu šetřicí zařízení – např. na vodovodní kohoutky. Zmíněná opatření jsou už pro mnohé lidi zažitá. V Izraeli jdou tak daleko, že vodu použitou při omývání ovoce zachytí do nějaké nádoby a poté použijí na zalévání rostlin. Obce se mohou podílet na zadržování vody v krajině s pomocí dotačních programů na budování rybníčků, mokřadů, zatravňování nebo zalesňování ploch. Betonové plochy přispívají k tomu, že voda od nás odtéká pryč namísto toho, aby se zadržovala v krajině. Obce mohou působit na své občany, aby nepoužívali pitnou vodu z vodovodu na zalévání rostlin. Každý pro tento účel může zadržovat dešťovou vodu – i na to máme dotační program. Pro spoustu zahrádkářů je to už dávno zažitá věc. Obecní vodovody je třeba udržovat v co nejlepším stavu, aby voda zbytečně neunikala. Pokud obce využívají pro svůj vodovod zdroj podzemní vody, je žádoucí, aby monitorovaly, jak se hladina vody pohybuje. Pokud jsou obce v oblasti, kde je aktuální (nebo hrozí) nedostatek vody, měly by se zabývat záložním zdrojem vody. Takovou situaci by obce zřejmě musely řešit v součinnosti s krajským úřadem.