Pesticidy ve vodách podzemních a mikroplasty ve vodách veškerých, včetně vody pitné, hýbají poslední dobou laickou veřejností. Bohužel je třeba konstatovat, že jde v drtivé většině o informace, jejichž cílem je především snaha o nárůst atraktivity příslušných médií, která je šíří.
To se týká i nejnovější kauzy „mikroplasty ve vodě“, tedy série článků a reportáží opakovaně recyklujících výsledky „analýz“ vody, které v The Guardian publikovala americká aktivistická mediální společnost Orb Media. Jinými slovy, ne žádní odborníci, ale novináři. Ostatně, ono také nešlo o analýzy vody, ale o sumář pozorování „kuliček mikroplastů“ viditelných pod mikroskopem, což má do laboratorní analýzy vody skutečně hodně daleko. Z toho ovšem, pokud někdo alespoň trochu přemýšlí a má základní představivost, vyplývá, že výsledky takové „analýzy“ nelze vztahovat na pitnou vodu, protože tak velké „kuličky“, které jsou viditelné pod mikroskopem, by neprošly filtrací ani té technologicky nejzastaralejší úpravny nebo čistírny odpadních vod, alespoň v naší zemi.
V interpretaci novinářského článku Orb Media se přitom hovoří o „analýzách mikroplastů“, což je v praxi věc zcela nemožná, protože v praxi nelze analyzovat celou rozsáhlou skupinu látek, ale jen jednotlivé složky. Článek také samozřejmě nepopisuje, jakými technologiemi, jakou metodou a v jakých vodách byly vzorky „analyzovány“, což poskytuje možnost k tomu, aby bylo možné za „pravdu“ vydávat jakékoli tvrzení, o nichž jsou šiřitelé přesvědčeni, že u veřejnosti „zaberou“. Kontaminace vod, a především vody pitné, zajímá samozřejmě každého, aby však měl takový údaj vypovídací hodnotu, je také třeba vědět, o jak vysoké koncentrace jde. Přitom minimálně v pitné vodě (v mořích je zřejmě situaci jiná a podstatně horší) nejsou zcela evidentně mikroplasty v takovém množství, aby je stávající laboratorní metody zachytily. Například proto, že vodovodní a kanalizační potrubí, které se v současné době používá a je z plastů, je vyrobeno ze speciálně tvrzených plastů, které se ve vodě nerozpouštějí, na rozdíl například od igelitových pytlíků, které jsou z měkčích a do okolního prostředí, třeba do potravin, pronikat skutečně po nějaké době mohou. Možnou přítomnost mikroplastů ve vodě by navíc signalizovala vyšší mikrobiální kontaminace. Pro mnohé mikroorganismy jsou mikroplasty živinou, takže by se přítomnost plastů poznala při mikrobiologických rozborech. Tyto rozbory jsou standardní a pravidelnou součástí laboratorních rozborů a nic takového nesignalizují. Současné technologie jsou přitom oproti minulosti na velmi vysoké úrovni a jejich rozlišovací schopnost za několik posledních let významně vzrostla. To umožňuje sledovat mnohem širší okruh látek v řádově nižších koncentracích, než dříve. „Přítomnost „nových“ látek ve vodách se tak stává senzací bez kontextu toho, že se jedná o problematiku dlouhodobou“, podotýká ve svém stanovisku k problému Sdružení oboru vodovodů a kanalizací (SOVAK).
Obdobně reagoval na údaje o „objevu“ míry kontaminace podzemních vod, také prostřednictvím oficiálního vyjádření, Český hydrometeorologický ústav (ČHMÚ). Údaje o tom, jako procento podzemních vod je kontaminováno pesticidy z chemických prostředků používaných zemědělci, se podle ČHMÚ dlouhodobě nemění a v žádném případě neplatí, že by byla shledána přítomnost těchto látek ve všech odebraných vzorcích. Fakticky stopové množství – 0,1 μg/l (nanogramu), což je norma pro podzemní vodu, zjistily rozbory ČHMÚ ve 43 procentech případů z 662 sledovaných vzorků, u 31 % sledovaných objektů byl pak překročen limit 0,5 μg/l pro sumu pesticidů v podzemních vodách. Kromě toho jde o údaje, které ještě nebyly ve všech souvislostech veřejně publikovány – to se totiž stane až v závěru letošního roku v rámci „Zprávy o stavu vodního hospodářství za rok 2016“. Jinými slovy, další ze senzací, tentokrát z per a hlav tuzemských novinářů, vychází z údajů vytržených z kontextu.
Bude-li takto koncipovaných článků přibývat, a dosavadní vývoj ukazuje, že bude, může to příslušných autorům i médiím skutečně dočasně přinést slávu a sledovanost. Stará zkušenost ale praví, že čím častěji bude veřejnost různými katastrofami bombardována, tím bude vůči takovým informacím více imunní. To se ostatně již děje, a právě proto se novináři snaží o nové a ještě větší senzace. Otázkou ale je, co se stane, až imunita společnosti vůči katastrofám dosáhne zásluhou médií takového stadia, že už skutečnou katastrofu nebude vnímat. Mikroplasty přitom mohou jistě hrozbu představovat – především ale pro stav životního prostředí, pro vodní živočichy, pro povrchové vody a především pro oceán. Pakliže se má lidstvo této výzvě postavit, mělo by začít tam, kde je problém největší, což minimálně v současné době není pitná voda.
Autor: Petr Havel (Naše voda)
Ilustrační foto