Připomínky SOVAK ČR k dokumentu Draft strategického dokumentu Česká republika 2030

blank

SOVAK ČR se rozhodl zapojit do přípravy strategického dokumentu Česká republika 2030, který byl projednán Radou vlády pro udržitelný rozvoj. SOVAK ČR pečlivě prostudoval předložený Draft strategického dokumentu Česká republika 2030 a k vybraným bodům tohoto dokumentu, které se dotýkají oblasti vodního hospodářství, vznesl následující připomínky uvedené níže. Věříme, že tyto připomínky přispějí k úspěšnému dokončení chystaného dokumentu a při schvalování konečné verze této strategie vládou České republiky budou tyto připomínky vzaty do úvahy.

Bod 77 – Vyřešit se dosud nepodařilo ani znečištění vod. Ačkoliv se za posledních 20 let povedlo razantně snížit znečištění vypouštěných komunálních a průmyslových odpadních vod, problémem nadále zůstává splach hnojiv s vysokým obsahem dusíku a fosforu z polí do řek a vodních nádrží, kde způsobují nadměrný rozvoj tzv. vodního květu tvořeného sinicemi a řasami a tím zhoršení podmínek pro vodní organismy i pro rekreační využití. Koncentrace fosforu a dusičnanů ve vodních tocích ČR dosahují nadprůměrných hodnot i v evropském kontextu.

Naléhavou nutnost řešit plošné zdroje znečištění povrchových vod zmiňuje řada vládních dokumentů, například Zpráva o životním prostředí České republiky 2014, či Státní politika životního prostředí České republiky 2012–2020. Přes tyto deklarace vládou přijímaná opatření na zvýšení ochrany povrchových vod jsou zaměřena čistě na bodové zdroje znečištění a role plošného znečištění je v rámci mezirezortního připomínkového řízení zpochybňována a bagatelizována. Z poslední doby lze jmenovat například novelu zákona č. 254/2001 Sb. o vodách a nařízení vlády č. 401/2015 Sb. o vypouštění odpadních vod do vod povrchových, které významným způsobem navrhují zvýšení poplatků za vypouštěné znečištění na straně jedné a zpřísnění požadavků na kvalitu vypouštěných odpadních vod do vod povrchových na straně druhé. A to i přes skutečnost, že právě znečištění z bodových zdrojů znečištění bylo významným způsobem v minulých letech sníženo. Vzniká tak situace, že na další snižování bodových zdrojů znečištění budou muset být vynaloženy dodatečné prostředky v odhadované výši několika desítek miliard Kč, aniž by se vůbec řešila otázka plošných zdrojů znečištění, například formou zpřísnění systému hospodaření na půdě v blízkosti vodních toků a nádrží. V konečném důsledku velice reálně může dojít k situaci, že přes enormní vynaložené prostředky na další snižování znečištění z bodových zdrojů znečištění, jehož důsledkem bude podstatné zvýšení plateb za vodné a stočné, se díky absenci řešení plošných zdrojů znečištění nedosáhne požadovaného cíle zlepšení stavu povrchových vod.

Bod 132 – Nedoceňována je zatím mnohde úloha podílu vzrostlé zeleně na celkové ploše měst a obcí, střešní a popínavé zeleně v hustě zastavěných územích, vodních ploch, otevřených vodních toků, kašen a fontán na mikroklima sídel. Omezené jsou zatím využívány zatravňovací tvárnice namísto kompaktní dlažby, jež neumožňuje vsakování vody a zrychluje odtok. Nedostatečně se zatím buduje oddílná kanalizace pro odvod a jímání dešťových vod v povrchových i podzemních nádržích pro jejich další využití pro zálivku veřejné zeleně, pro čištění měst apod. Města a obce zatím ke své škodě jen málo ovlivňují dění mimo zastavěná území sídel, jako je způsob hospodaření na zemědělské půdě, na obnově prvků územního systému ekologické stability krajiny, na úpravě vodního režimu v zemědělské a lesní držbě, na svádění a akumulaci extravilánových vod tak, aby nebyla splavována do příkopů u komunikací i do vlastních sídel ornice při přívalových srážkách.

Pro lepší udržení vody v krajině je nutné klást větší důraz na lepší výběr plodin a dřevin pěstovaných na území České republiky. Smrkové monokultury či kukuřice nebo řepka olejná pěstovaná na mnohahektarových polích skutečně přispívají k snižování schopnosti krajiny zadržet vodu a naopak přispívají k rychlému  odvodňování krajiny.

Zákon č. 183/2006 Sb. o územním plánování a stavebním řádu v § 169 odst. 1 stanovuje: „Právnické osoby, fyzické osoby a příslušné orgány veřejné správy jsou povinny při územně plánovací a projektové činnosti, při povolování, provádění, užívání a odstraňování staveb respektovat záměry územního plánování a obecné požadavky na výstavbu [§ 2 odst. 2 písm. e)] stanovené prováděcími právními předpisy.“ V § 20 odst. 5 písm. c) vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, je pak uvedeno: „Stavební pozemek se vždy vymezuje tak, aby na něm bylo vyřešeno vsakování nebo odvádění srážkových vod ze zastavěných ploch nebo zpevněných ploch, pokud se neplánuje jejich jiné využití; přitom musí být řešeno 1. přednostně jejich vsakování, v případě jejich možného smísení se závadnými látkami umístění zařízení k jejich zachycení, není-li možné vsakování, 2. jejich zadržování a regulované odvádění oddílnou kanalizací k odvádění srážkových vod do vod povrchových, v případě jejich možného smísení se závadnými látkami umístění zařízení k jejich zachycení, nebo 3. není-li možné oddělené odvádění do vod povrchových, pak jejich regulované vypouštění do jednotné kanalizace.“ Přestože je daná jasná priorita pořadí v nakládání s dešťovými vodami, v praxi se lze v řadě případů setkat se situací, že fakticky jediným způsobem nakládání s dešťovými vodami je jejich odvádění oddílnou, či jednotnou kanalizací do povrchových vod. A to i přes skutečnost, že tento způsob hospodaření s dešťovými vodami vede k rychlému odvádění vod z území ČR, výrazným způsobem poškozuje vodohospodářskou infrastrukturu, jakož i koryta vodních toků, a současně neúměrně zvyšuje náklady na čištění odpadních vod. Zpráva o stavu životního prostředí za rok 2014 uvádí, že srážkové vody v současné době tvoří téměř polovinu všech čištěných odpadních vod! Nevhodnému hospodaření s dešťovými vodami přispívá i zákon č. 274/2001 Sb. o vodovodech a kanalizacích, který v § 20, odstavci 6 říká: Povinnost platit za odvádění srážkových vod do kanalizace pro veřejnou potřebu se nevztahuje na plochy dálnic, silnic, místních komunikací a účelových komunikací15) veřejně přístupných, plochy drah celostátních a regionálních včetně pevných zařízení potřebných pro přímé zajištění bezpečnosti a plynulosti drážní dopravy s výjimkou staveb, pozemků nebo jejich částí využívaných pro služby, které nesouvisí s činností provozovatele dráhy nebo drážního dopravce, zoologické zahrady a plochy nemovitostí určených k trvalému bydlení a na domácnosti. Díky této výjimce ze zpoplatnění chybí jakákoliv účinná motivace lepšího hospodaření s dešťovou vodou a i v oblastech, kde není problém dešťové vody jímat či zasakovat jsou bezúčelně odváděny kanalizací do vod povrchových. Dotační titul Ministerstva životního prostředí Modrá úsporám k zachytávání a využívání dešťových vod lze sice vnímat pozitivně, mnohem účelnější se ale jeví odstranění výše zmíněné výjimky ze zpoplatnění.

Bod 230 – Síťová infrastruktura je strategicky důležitá pro chod státu, které nelze do velké míry zjednodušit jen na otázku nabídky a poptávky, protože např. v případě strategického přesunu investora nebo při snížení důrazu na budoucí investice dojde k dysfunkci a tedy k ohrožení základního fungování státu: dodávky vody, energie, dopravy. Stát by měl nastavit takový regulatorní rámec, který zajistí funkčnost a odolnost strategické infrastruktury.

Na území České republiky se nachází deset vodárenských soustav, které zásobují vodou přes 3 miliony obyvatel České republiky a dále a desítky oblastních nebo regionálních skupinových vodovodů. Tato páteřní vodohospodářská infrastruktura byla vybudována v šedesátých až sedmdesátých letech minulého století, jejichž životnost v současné době končí nebo skončí v nejbližších letech. To znamená, že s nutnými investicemi je třeba počítat v horizontu nejbližších pěti let. Při privatizaci odvětví došlo i k dělení majetku této páteřní infrastruktury mezi jednotlivé vlastníky vodohospodářské infrastruktury. Často došlo k situaci, že relativně malá společnost vlastněná městem či obcí má ve svém vlastnictví i značnou část této páteřní infrastruktury, na jejíž obnovu nemá možnost vzhledem k výši plateb za vodné a stočné vygenerovat dostatečné prostředky. Pokud má být zachována funkčnost této klíčové páteřní infrastruktury, bude nutné v mnoha případech zajistit její financování i jiným způsobem, než jen z prostředků získaných z plateb za vodné a stočné.

Jedním z navrhovaných a postupně realizovaných opatření pro zmírnění negativních dopadů sucha je podpora budování lokálních vrtů a studní k zpřístupnění místních zdrojů podzemních vod jako zdroj vody pitné. Budování těchto zdrojů pitné vody lze jistě podporovat, na druhé straně lokality, které jsou v dosahu páteřní infrastruktury, by přednostně měly řešit zásobování pitnou vodou právě z této páteřní sítě a lokální zdroje podzemních vod využívat jen jako alternativní zdroje pitné vody. V mnoha lokalitách, které jsou již dnes napojeny na vybudovanou páteřní infrastrukturu, jsme ale svědky opačné situace, kdy jednotlivé obce z ekonomických důvodů řeší zásobování pitnou vodou převážně z vlastních podzemních zdrojů a páteřní infrastrukturu využívají jen v případě snížení vydatnosti těchto zdrojů v období sucha. Ze zkušeností jednotlivých provozovatelů vodovodů ovšem lze konstatovat, že právě obce využívající páteřní vodohospodářskou infrastrukturu mají zajištěnu mnohem stabilnější dodávku pitné vody a to i v období sucha. I z tohoto důvodu by mezi hlavní opatření pro zmírnění negativních dopadů sucha tak jednoznačně mělo patřit i rekonstrukce, budování a propojování páteřních vodohospodářských soustav.

Bod 231 – Síťová odvětví mají specifická nastavení, která v efektivní podobě vedou k monopolu, avšak monopol vede k vytváření renty. Stát proto tato odvětví reguluje. Vysoký odliv výnosů dle sektorové analýzy Úřadu vlády (k dispozici koncem června 2016) se projevuje právě v síťových odvětvích, kde tedy nastávají disproporcionální zisky zejména těžením renty z oligopolního či monopolního působení. Řešením je buď vyšší regulace ke zvýšení konkurence (uvnitř sektorů) nebo vyšší zdanění těchto sektorů, které by dokázalo redukovat toto tržní selhání v podobě vytváření renty (které působí negativně na inovace a snižování nákladů, spotřebitelský výběr atd.).

V případě oboru vodovodů a kanalizací je nutné mít na paměti, že již dnes plně podléhá regulaci ze strany Ministerstva zemědělství, Výboru pro koordinaci regulace oboru vodovodů a kanalizací a v případě nákladových položek účtovaných jednotlivými provozovatelskými společnostmi v platbách za vodné a stočné Ministerstvu financí. Již v současné době se kumulované daňové zatížení (platby za odběr povrchových či podzemních vod, vypouštění znečištění, DPH, jednotlivé formy přímých daní, atd.) oboru vodovodů a kanalizací pohybuje na úrovni 41 % z plateb za vodné a stočné s předpokládaným nárůstem až na 45 %! Za této situace jakákoliv další oborová daň by byla proti zájmům občanů České republiky, neboť by se toto dodatečné daňové zatížení v konečném důsledku projevilo ve zvýšení plateb za vodné a stočné a současně ve snížení schopnosti jednotlivých vlastníků vodohospodářské infrastruktury plnit plán finanční obnovy jím vlastněného majetku. Je nutné si uvědomit, že především ti vlastníci vodohospodářské infrastruktury, kteří jsou současně i provozovatelé této infrastruktury (především menší obce), nebo jsou vlastníky provozovatelských společností, jsou plně odkázáni na zisk z provozu jím vlastněných vodovodů a kanalizací. Taktéž ti vlastníci vodohospodářské infrastruktury, kteří vysoutěžili na provoz vodovodů a kanalizací provozní společnost, by v tomto případě díky regulaci obdrželi nižší platby za nájemné jimi vlastněné infrastruktury. Z těchto důvodů jakákoliv další regulace zisku by se zcela jistě negativně projevila na schopnosti těchto společností plnit plán finanční obnovy bez ohrožení sociálně únosné ceny vody (cca 2% z celkových čistých příjmů domácnosti).

Bod 237 – Udržitelný rozvoj vodohospodářské infrastruktury musí soustavně zajišťovat bezproblémové zásobování obyvatelstva a dalších subjektů pitnou vodou i efektivní likvidaci odpadních vod neohrožující životní prostředí. To vše za podmínek udržitelnosti vodohospodářské infrastruktury stávající i nově budované.

Podle Výboru pro koordinaci regulace oboru VaK při Ministerstvu zemědělství ale v současné době pouze cca 25 % těchto vlastníků má nastavenu výši plateb za vodné a stočné na takové úrovni, které jim umožnují plnit plán finanční obnovy. Jinými slovy to znamená, že zbývajících 75 % vlastníků infrastruktury nemá nastavenu výši plateb za vodné a stočné v takové výši, která by jim umožňovala plně vytvářet dostatečné prostředky na obnovu jím vlastněné infrastruktury. V současné době celková hodnota infrastruktury VaK v České republice je odhadována na cca 1 bilion korun. Podle nejrůznějších doporučení (například zpráva Mezinárodního měnového fondu či Evropského účetního dvoru) by se pro udržení stávajícího stavu infrastruktury mělo ročně do obnovy investovat cca 2 – 2,5 %, tedy 20 až 25 mld. Kč. Skutečnost je bohužel taková, že aktuální celkový objem investic do obnovy činí ani ne polovinu této částky. Za této situace stát přistupuje k takovým krokům jako například ke zvyšování požadavků na kvalitu vypouštěných odpadních vod či zvyšování plateb za odběr podzemních vod či vypouštěných odpadních vod, které znamenají vysoké investiční a provozní náklady s výrazným dopadem na výši plateb za vodné a stočné. Pokud by za této situace v nejbližších letech měli všichni vlastníci vodohospodářské infrastruktury (v České republice odhadem cca 5000 vlastníků) kromě toho začít bezezbytku plnit plán finanční obnovy pro zajištění dlouhodobé udržitelnosti vodohospodářské infrastruktury, pak se tento cíl neobejde bez razantního zvýšení plateb za vodné a stočné o desítky procent, jehož důsledkem v mnoha případech by bylo překročení sociálně únosné ceny vody. Stát by si měl stanovit, zda je jeho cílem zajištění dlouhodobé udržitelnosti vodohospodářské infrastruktury, či pouhé hledání dodatečných zdrojů příjmu státního rozpočtu či mimorozpočtových příjmů.

Bod 265 – Očekávané změny hydrologického cyklu a jakosti vody povedou ke zvýšeným nárokům na odběry vody především pro zemědělskou závlahu. Rostoucí požadavky na vodní zdroje obecně mohou vést ke střetům zájmů mezi odběrateli navzájem i ke střetům se zájmem ochrany vodních a přechodových ekosystémů.

Jedním z nepříznivých dopadů sucha skutečně může být zhoršení kvality vod a současně snížení dostupných zásob povrchových či podzemních zdrojů vod, které slouží k výrobě vody pitné. Neomezené zásobování obyvatelstva kvalitní pitnou vodou patří k základním předpokladům zajištění fungování státu a mělo by na to být pamatováno i v legislativě. V rámci chystané velké novely vodního zákona, která by měla komplexně řešit problematiku sucha a vyrovnávání se nepříznivými následky sucha, by měla být jasně určena priorita využívání zdrojů vod za nepříznivých klimatických podmínek a zásobování obyvatelstva pitnou vodou by mělo být vždy upřednostněno. Vhodnému řešení bohužel brání i komplikovaná veřejná správa v oblasti nakládání s vodami, kdy jednotlivé kompetence jsou rozděleny mezi řadu ministerstev a úřadů.

Bod 271 – Odolnost půdy vůči erozi zvyšuje dostatečný podíl její organické složky. Je zásadní pro udržení úrodnosti půd zemědělských i lesních a pro zpomalení odtoku vody a zachycování a ukládání uhlíku z atmosféry. Proto je jak v případě zemědělských, tak lesních půd nezbytné ponechávat dostatečné množství posklizňových zbytků, resp. do orné půdy zapravovat dostatečné množství organických hnojiv a na lesní půdě postupně výrazně zredukovat používání holosečného způsobu hospodaření.

Jednou z možností zvyšování organické složky půd je aplikace stabilizovaných čistírenských kalů na zemědělskou půdu. Podmínky pro aplikaci těchto kalů se ale neustále zpřísňují, což dokládá například chystaná novela vyhlášky č. 382/2001 Sb. o podmínkách použití upravených kalů na zemědělské půdě. Při přípravě takovýchto změn lze považovat za rozumné brát na zřetel základní priority v oblasti ochrany půd, kde zvyšování organické složky půd se pozitivně projeví nejen ve zvýšené úrodnosti půd, ale i lepší schopnosti zadržování půd v krajině. Jednou z možností zpracování čistírenských kalů jsou metody založené na principu využití termochemických procesů jako pyrolýzy nebo zplyňování. Termickým rozkladem čistírenských kalů za nepřístupu média s kyslíkem lze vyrobit látku obecně nazývanou Biochar, alternativně Biouhel či Biokarbon, která obsahuje vysoký podíl stabilního organického uhlíku a téměř 90% fosforu přiteklého na ČOV. Biochar je tak velice slibným produktem, který může výrazným způsobem zvýšit podíl organické složky půd, snížit závislost ČR na dovoz fosfátových hnojiv ze zahraničí a vyřešit nakládání s čistírenským kalem. Lze považovat za vhodné, aby stát podporoval tuto technologii nejen legislativně, ale i finančně.

Bod 330 – Souběžně s výše rozvedenými mitigačními změnami (tj. takovými, které vedou k poklesu emisí) se sídla budou měnit tak, aby dostála nárokům resilience, tj. odolnosti a flexibilitě vůči měnícímu se klimatu a z této změny plynoucím extrémním výkyvům počasí. Adaptační změny se promítnou do lepší péče o zeleň vzhledem k jejímu významu pro městské mikroklima zejména v období veder, lepšího propojení stávajících zelených ploch a zvětšování rozsahu zeleně ve městech. Nové přístupy lze očekávat u šetření s pitnou vodou a obecně při hospodaření s vodou (např. zvětšení plochy pro zasakování, a dále zachycování a využívání srážkové vody, revitalizace vodních toků ve městech, více vody ve veřejném prostoru). Zlepšování správy vodních zdrojů se neobejde bez zapojení místních komunit na straně jedné, na straně druhé pak získáním vlivu nad vodními zdroji, nejen infrastrukturou.

Snižování spotřeby pitné vody je jistě jedním z opatření, jak se přizpůsobit změnám klimatu a vyrovnat se s nepříznivými následky sucha. Již v současné době je průměrná denní spotřeba pitné vody v domácnostech na úrovni zhruba 87 litrů na osobu a den. Z předběžných statistických údajů za rok 2015 vyplívá, že jedním z důsledků velmi horkého léta a sucha bylo zvýšení průměrné spotřeby vody v domácnostech. Také v rámci celoevropského srovnání patří průměrná spotřeba vody v ČR mezi ty vůbec nejnižší v Evropě. Další snižování spotřeby pitné vody tak již nebude tak razantní, jako v minulých letech, spíše lze očekávat stagnaci kolem aktuální průměrné hodnoty. Velkou překážkou pro snižování spotřeby pitné vody je aktuální praxe zpoplatnění odběru povrchových vod. Poplatek za odběr povrchových vod je totiž hlavním a zásadním příjmem státních podniků Povodí, které z takto vybraných prostředků financují celou škálu svých činností vyplívajících z nejrůznějších zákonů, nařízení či vyhlášek. Vzhledem k tomu, že objem prostředků nutných pro zajištění těchto činností nemá žádnou souvislost s množstvím odebrané povrchové vody, vede snížení množství odebrané povrchové vody nevyhnutelně k zvyšování poplatků za odběr povrchových vod, často výrazně nad rámec aktuální výše inflace. Typickým příkladem může být snížení podpory pro obnovitelné zdroje elektrické energie, jehož jsou jednotlivé podniky Povodí rovněž producenti a kdy již nyní je jasné, že tento výpadek příjmů budou nuceni promítnout do zvýšených plateb za odběr povrchových vod. Vlastníci a provozovatelé vodohospodářské infrastruktury učinili na vlastní náklady řadu opatření vedoucích ke snížení spotřeby pitné vody, jako příklad lze uvést podstatné snížení ztrát v trubní síti, která se dnes pohybuje okolo 17 %. Jediným důsledkem této činnosti bylo zvýšení sazeb za odběr povrchových vod. Tyto zvýšené náklady pak jednotliví provozovatelé byli nuceni promítnout do výše plateb za vodné, takže i koncový odběratel se setkává s rostoucí cenou vody při stále snižující se spotřebě této komodity. Taktéž jednotlivé průmyslové podniky, které ke své výrobní činnosti využívají povrchovou vodu, čelí situaci, kdy za snižování odběrů povrchových vod investicemi do technologií umožňující více využívat užitkových vod z výroby či snižovat spotřebu vody vůbec, jsou „odměňováni“ stále se zvyšujícími se platbami za snižující se odběr povrchových vod. Lze považovat za vhodné se začít zabývat otázkou nastavení jiného modelu financování státních podniků Povodí, neboť stávající praxe financování téměř výhradně přes platby za odběr povrchových vod se ukazuje jako kontraproduktivní a jdoucí proti záměru ochrany vod v České republice.

Bod 370 – Za prvé, převažující resortismus a zaměření spíše na cíle svého úseku, než na celkové cíle politik. To významně oslabuje celkovou koherenci veřejných politik, a to jak v rámci České republiky, tak na úrovni Evropské unie a na úrovni globální. Vznikají politiky, které se ve svých cílech i nástrojích střetávají a vylučují.

Typickým příkladem resortismu v České republice je oblast vodního hospodářství. Toto odvětví je sice primárně v kompetenci Ministerstva zemědělství, ochrana vod je ale v gesci ministerstva životního prostředí, problematiku kvality pitných vod řeší Ministerstvo zdravotnictví, rozhodnutí dotýkající se stavebního zákona, územního plánování a lepšího hospodaření s dešťovou vodou spadají pod Ministerstvo pro místní rozvoj, cenovou regulaci oboru vodovodů a kanalizací pak zajišťuje Ministerstvo financí. Otázkou využití vod v průmyslu také zabývá Ministerstvo průmyslu a obchodu, zabezpečení klíčové vodohospodářské infrastruktury proti hrozbám teroristických útoků je pak v kompetenci Ministerstva vnitra. Již z tohoto výčtu je zřejmá značná roztříštěnost kompetencí mezi řadu ministerstev v rámci jednoho oboru. V mnoha případech se lze setkat se situací, kdy si pracovníci jednotlivých ministerstev navzájem vyjasňují své kompetence a tvrdě hájí stanoviska a politiku svého ministerstva bez ohledu na celkový cíl politiky v oblasti vodního hospodářství. Typickým příkladem jsou různé mezirezortní komise, které by měly formulovat tyto obecné cíle politik či mezirezortní připomínková řízení k jednotlivým návrhům zákonů či nařízení vlády. Zpřehlednění odpovědnosti za obor a odstranění resortismu, kdy si jednotlivá ministerstva navzájem konkurují jak co do získávání prostředků ze státního rozpočtu, tak prosazování svých vlastních zájmů, by pak přispělo ke zlepšení situace nejen v oblasti vodního hospodářství. Uvažovat lze i zařazení problematiky vodního hospodářství výhradně pod jedno ministerstvo, jako tomu je v některých zemích Evropské unie.

Ing. Oldřich Vlasák
ředitel SOVAK ČR

Za technickou správnost odpovídá: Ing. Filip Wanner, Ph.D.

SOVAK ČR je spolkem sdružujícím právnické a fyzické osoby, činné v oboru vodovodů a kanalizací pro veřejnou potřebu a sdružuje subjekty, jejichž hlavním předmětem činnosti je zajišťování zásobování vodou nebo odvádění a čištění či jiné zneškodňování odpadních vod, a to jak z hlediska provozování a spravování, tak z hlediska vlastnictví, rozvoje a výstavby. V současné době má SOVAK ČR 115 řádných členů a 131 členů přidružených. Řádní členové SOVAK ČR v České republice zásobují kvalitní pitnou vodou přes 9 mil. obyvatel, odvádějí odpadní vody pro téměř 8 mil. obyvatel a přes 98 % těchto odpadních vod čistí.

Scroll to Top