Lukáš Trakal: Sucho je palčivý problém, ale také byznys

Lukáš Trakal je hydrogeolog České zemědělské univerzity v Praze. Podle něj je vody v Česku dost, ale chybí ta kvalitní. Viníkem je údajně nešetrné zemědělství. Publikujeme v nezměněné podobě rozhovor, který zveřejnil portál www.tyden.cz.

Všude slyšíme, že Česko sužuje abnormální sucho. Není to jen strašení, aby se mohly rozdělovat peníze na boj proti němu?

Tento problém je tady už delší dobu, Českou republiku ale výrazné sucho zasáhlo až v roce 2015 a od té doby se o tom mluví. Ovšem nevím, do jaké míry je abnormální. Ano, jsme v mírném pásu, takže můžeme říct, že nás sucho v posledních letech trápí, hlavně jižní Moravu a některé další regiony. Ale když to porovnáme třeba s Kalifornií, abnormálně špatně na tom zase nejsme.

Fakt je, že zemědělci mají problémy s úrodou, v některých oblastech vysychají studny. Souvisí to s globální změnou klimatu?

Tu můžeme popírat jen těžko, na druhou stranu ale vidím ještě jeden faktor. Klima naší planety kopíruje za dobu její existence jakousi sinusoidu. Země se pravidelně otepluje a ochlazuje. Nyní jsme v bodě, kdy se má oteplovat. Z hlediska střídání teplot je tedy současná situace přirozený proces. Otázkou zůstává, do jaké míry jsme ho svým působením sami podpořili. Tání Arktidy je určitě zčásti dílem člověka, myslím ale, že by k němu došlo i přirozeně.

Jsou opodstatněné stovky milionů rozdávané v dotačních programech, například Dešťovce, které mají hospodaření s vodou zlepšit ?

Nebudeme si nic nalhávat: sucho je vedle palčivého problému také slušný byznys a potenciální díra na trhu. Politici mají před volbami hmatatelný problém, o který se mohou opřít a postavit na něm popularitu. Na druhou stranu průšvih tady je. Těžko můžeme popřít, že zemědělci mají kvůli nedostatku vody menší úrodu a horší kvalitu sklizně.

Co si o Dešťovce myslíte? Začíná druhé kolo tohoto programu, rozdělovat se bude dalších 240 milionů korun.

Z hlediska své profese samozřejmě jakékoli šetrné hospodaření s vodou podporuji. Zásadní však je, aby se z toho nestal čistě lukrativní byznys a politická záležitost, na kterých vydělá několik jedinců a po nich přijde potopa. Nebo spíše sucho. Zadržovat dešťovou vodu určitě není od věci, třeba pro zalévání, splachování nebo po přefiltrování pro napouštění zahradních bazénů. Podle mě je největší absurdnost používat zrovna u bazénů pitnou vodu z řadu. Chápu, že se lidé chtějí ve vedrech ochladit, výdaj vody k naplnění bazénu je ale obrovský a v době jejího nedostatku představuje skutečný problém.

Pomohlo by zdražení vody?

Možná by to bylo jedno z řešení, ale hodně drastické. Navíc lidé, kteří peníze mají, by stejně šetřit nezačali. Odnesli by to ti ostatní. A řekl bych, že nejsme zase až v takové nouzi, abychom něco podobného museli udělat.

Problémem je také vodní eroze, v Česku prý ohrožuje až šedesát procent půdy. Takzvaná protierozní vyhláška má nařizovat, co se na poli nesmí pěstovat. Je to opravdu nutné?

Každý zemědělec je zároveň ekonom a pěstuje to, co se mu vyplatí. Jak ho chce tedy stát trestat třeba v případě pěstování řepky, když ji sám dotacemi podporuje? Moc mi to nedává smysl. Přitom právě dotovaná řepka půdu do jisté míry devastuje.

Co říkáte úvahám o výstavbě nových přehrad jako součásti řešení nedostatku vody?

Jsem skeptický. Ano, nádrž zadrží určité množství, ale z hlediska podzemní vody, pro nás podstatné, jde prakticky o bezvýznamné dílo. Mluvíme o nedostatku vody, řešením jsou však právě dostatečné zásoby té kvalitní pod zemí. Obecně bych řekl, že nebudeme mít problém s nedostatkem vody, nýbrž s nedostatkem kvalitní vody.

Kdo kvalitu ohrožuje nejvíce?

Bohužel zemědělci nešetrným hnojením. Drtivá většina vod do hloubky třiceti až padesáti metru je z nečištěna dusičnany. A kde se berou? Z hnojiva. Spousta dusíku se nezužitkuje, ale vsakuje do podzemních vod.

Jak nedostatek kvalitní vody řešit?

Zhuntovaným půdám musíme vrátit organickou hmotu, která zvyšuje retenci vody. To je podle mě první a zásadní krok. Voda se pak vsakováním přefiltruje a vyčistí a nakonec doplní i klíčové podzemní zásobníky. Opakuji, ty jsou pro nás zásadní, přestože je nevidíme. Při pohledu na Želivku si říkáme, jak obrovské množství zadržuje. Z hlediska podzemních zásob je to ale marginální věc, lokální záležitost.

Stát však v koncepci ochrany vod právě s výstavbou vodních nádrží počítá a doporučuje ji jako efektivní řešení.

Překvapuje mě to. Mluvil jsem o tom s kamarády hydrology a žádný z nich takový názor nemá. Přehrady obecně mají řadu dalších potenciálních problémů. Třeba obrovský výpar nebo to, že jejich výstavba může negativně ovlivnit přirozené fungování vodních toků v okolí. Když jsme u přehrad: pokud už se postaví, nepoužíval bych ji jako akumulant, ze kterého je pak voda složitě rozváděna dál. Proč neudělat na dně mělké vrty, kterými by se zadržená voda postupně vsakovala do podzemního rezervoáru? Je to hypotéza, ale mohla by fungovat.

Ve velkém se budují vrty čerpající artéskou vodu. Nezaděláváme si tím na další průšvih? Jeden z vrtů začátkem léta narušil podzemní toky a na zámku Kuks způsobil vyschnutí slavných léčivých pramenů.

Vodu lze někomu vzít pouze za předpokladu, že si pořídí studnu či vrt načerno. Při každé legální stavbě se totiž uděluje hydrogeologický posudek, který byste v případě jakéhokoli podobného rizika nedostal. Nelegální studny u nás ale nejsou ničím neobvyklým, hlavně v dobách minulých se stavěly ve velkém a s povoleními si nikdo hlavu nelámal. Vůbec mě tedy nepřekvapuje, že se teď tyto problémy objevují. Podobnou katastrofu jako na Kuksu zaznamenali kdysi i v teplických lázních.

K čemu došlo?

Při těžbě hnědého uhlí v devatenáctém století zásadně podcenili hydrogeologickou situaci a prokopla se sloj, jíž šla voda po puklině až do lázní. Po prokopnutí okamžitě zatopila důl a horníci v něm zahynuli, zároveň ihned vyschly prameny a lázeňství v Teplicích v podstatě skončilo. Chemicky cenná voda se nahrnula do šachty, ochladila se a znehodnotila. Jak říká můj kolega: „Hydrogeologie se vůči ostatním geologickým vědám řídí principem nekompromisní manželky.“ Když někde budují doly na těžbu nerostných surovin nebo připravují obyčejnou stavbu, vždy se musí vyřešit otázka odvodu podzemní vody. Ta má přednost.

Pojďme ke způsobům, jak vodu v krajině udržet. Mluvilo se o mykorhize, kdy by houby, jež absorbují vodu, mohly pomoci rozšiřovat kořenový systém rostlin a stromů, a tím vláhu zadržovat. Je to cesta?

Je to určitě jedna z perspektivních metod. Koneckonců rostliny se právě díky mykorhize pravděpodobně dostaly z oceánu na souš, podhoubí začalo osidlovat kontinent. Problém ale vidím v tom, že houby i rostliny jsou živé organismy. A pokud přijdou opravdu extrémní sucha, je otázka, zda vůbec přežijí. V mykorhize vidím potenciál, ale určitě bude potřeba použít ještě další podpůrné metody. Osobně vkládám velkou naději třeba do biocharu.

Jak funguje?

Biochar je stabilní forma organické hmoty, jakýsi biouhel. Je zahřátá na vysokou teplotu, ale protože není přítomen kyslík, neshoří. Pro zjednodušení si představme kontejner, který naplníme třeba dřevem, hermeticky uzavřeme a zahřejeme. Uhlí uvnitř se tepelně rozloží. Takový produkt má vysoce reaktivní povrch, třeba jako živočišné uhlí, které používáme při průjmech, aby na sebe vázalo vodu. Podobně funguje i biochar v půdě.

Je tato technologie v praxi vyzkoušená?

V České republice zatím ne, pokoušíme se podat projekt v rámci aplikovaného výzkumu, abychom ji mohli ověřit v praxi. Funguje to ale třeba v Německu, Itálii, USA nebo Austrálii. Testy probíhají i v Africe. My aktuálně hledáme, jaký materiál využívat. Zatím se nabízí třeba bioodpad, dřevní biomasa či klasický hnůj. Ne že bychom ho chtěli zemědělcům brát, ale zpracovával by se ten přebytečný, což by pomáhalo snižovat množství dusíku v půdě a potažmo i emise oxidu uhličitého, který se uvolňuje při tlení nebo spalování. Podobně by se mohla zpracovávat další přebytečná organická hmota, například sláma. V té vidím největší perspektivu.

Kde by se biochar vyráběl?

Nešlo by o žádný megalomanský projekt velikosti malešické spalovny. Jako ideální vidím třeba mobilní zařízení, které by jezdilo po farmách, a zemědělci by si ho podle potřeby pronajímali. Vše je zatím v plenkách a bude hodně záležet na tom, jak to přijmou zemědělci. Obecně to ale není nic nového, pouze prostý návrat k přírodě. Uhlí a popel se na pole sypaly už před tisíci lety.

Geolog Václav Cílek uvedl, že globální oteplování může způsobit také propadání ropovodů na Sibiři či ožívání bakterií antraxu skrytých v dosud zmrzlé půdě. Také doporučil, aby si kvůli hrozbě blackoutu každý pořídil filtr na vodu. Vidíte situaci podobně vážně?

Filtr není špatná věc. Dnešní technologie čištění jsou skutečně vázané na elektřinu, a pokud by došlo k masivnímu blackoutu, s pitnou vodou by nastal problém. Filtr, který lze sehnat už za několik tisíc korun, by pak opravdu asi pomohl. Ostatní zmíněné scénáře mi ale přijdou až příliš katastrofické. Jasně, Arktida taje, zvedá se hladina oceánů a přímořské oblasti budou postupně zanikat, což jednou povede ke zvýšení hustoty zalidnění v Evropě a také u nás. Opakuji ale, že vysloveně katastroficky to nevidím. Mám navíc dojem, že jsme se vzpamatovali a ten problém se snažíme řešit.

Jak hospodaříte s vodou vy? Chytáte dešťovku?

V současnosti rekonstruujeme domek a chci se vyvarovat splachování pitnou vodou. To se mi příčí. Dešťovou vodu zachytáváme do staré kopané studny, což se ukazuje jako praktické. Máme její zásobu, třeba na zalévání, a zároveň se část přirozeně vsakuje do podzemí.

 

Scroll to Top