Na letošní rok připadá 65. výročí úmrtí předního českého odborníka na posuzování stavebních konstrukcí, profesora Františka Kloknera (1872-1960). Připomeňme si jeho fantastickou životní „success story“ a provázanost jeho působení s vývojem pražského vodárenství.
František Klokner se narodil v tehdy ještě samostatném Karlíně do rodiny pomocného kovářského dělníka a osud mu na úvod nerozdal nejlepší karty. Jeho neradostné materiální vyhlídky se ještě zhoršily, když se v pouhých 13 letech stal úplným sirotkem. Během středoškolských studií však nezůstal jeho přirozený talent a pracovitost bez povšimnutí a mladý František se brzy stal příjemcem několika různých stipendií od veřejných i privátních donátorů. Když k těmto prostředkům přidal odměny, které získával za doučování, stal se finančně soběstačným a po maturitě mohl nastoupit na stavební obor pražské techniky (dnes ČVUT). Zde se pod vedením profesora Šolína zaměřil na nauku o pružnosti a pevnosti stavebních materiálů a podnikl několik studijních cest po Evropě.
Na počátku 20. století bychom Františka Kloknera zastihli v praxi. Po vysokoškolském absolutoriu začal s úspěchem pracovat u konstrukčních firem a podílel se na stavbách mostů, lávek, přístavních jeřábů a průmyslových budov, a to jak v tehdejší rakousko-uherské monarchii, tak i v Nizozemí a ve Švédsku. Brzy se však ukázalo, že ho praktické stavebnictví zcela nenaplňuje a jeho ambice tkví v akademické práci a publikační činnosti. Roku 1908 se na ČVUT vrátil, v roce 1914 zde získal řádnou profesuru a později v meziválečném období byl zvolen rektorem.
Těžiště životního díla Františka Kloknera leží v založení a následném dlouholetém řízení nové vědeckovýzkumné instituce, Výzkumného a zkušebního ústavu hmot a konstrukcí stavebních (dnešního Kloknerova ústavu). Tento ústav vznikl roku 1921 a Klokner jej vedl do února 1939, kdy odešel na vlastní žádost do penze. Činnost instituce spočívala zejména ve zkoušení a vyhodnocování betonových stavebních prvků a betonářské a konstrukční oceli. František Klokner a jeho tým poskytovali odborné posouzení pro stavebníky veřejného i soukromého sektoru a vyvíjeli odbornou pedagogickou a publikační činnost včetně vytváření nové soustavy stavebních norem. Jeho spisům Železový beton I a II neunikly celé generace posluchačů stavebního inženýrství.
Provázanost životního příběhu Františka Kloknera s dějinami pražského vodárenství vyplyne, pokud vstoupíme do filtrační haly v severní budově Podolské vodárny. Tato stavba vznikla ve 20. letech 20. století a podepsán je pod ní architekt Antonín Engel. Ten si však interiér haly původně představoval jinak – stavbu měl podpírat skutečný les sloupů rozmístěný po celé její ploše. Této idey následně vzdoroval architekt Bedřich Hacar, který přišel s myšlenkou parabolických oblouků, které by širokou prostoru překlenuly bez nutnosti jakékoliv centrální opory.
František Klokner a jeho tým byli přizváni, aby Hacarovu vizi technologicky posvětili, stanovili typ a kvalitu stavebního materiálu a tím stvrdili, že daná konstrukce bude mít náležitou nosnost a životnost. Výsledné železobetonové oblouky stavěné přímo na místě, z nichž každý je monolitem, se náročností provedení těsně dotýkaly hranic dobových lidských a technických možností. Složitěji již vodárnu stavět nešlo. Díky erudici Františka Kloknera, který se za výslednou obloukovou železobetonovou konstrukci zaručil, můžeme již takřka sto let pozorovat filtrační halu v Podolí, kterou nenaplňuje stromořadí sloupů, ale jen voda, vzduch a světlo.
Obsáhlé dílo Františka Kloknera nezůstalo za jeho života nedoceněno. V roce 1948 obdržel Křižíkovu cenu, roku 1953 byl jmenován řádným členem nově vznikající Čs. akademie věd a v roce 1959 mu prezident Novotný udělil Řád republiky. Trvalou připomínku pak Františku Kloknerovu zajišťuje zařazení jeho jména do názvu výzkumné instituce, kterou sám před 104 lety zakládal.
Zdroj: PVK/Jan Kolář, historik Pražských vodovodů a kanalizací
