vše o vodárenství

Jak by jste na úvod představil Vaši kavárnu? Komu je určena, jak dlouho funguje?
Můj šálek kávy už funguje rok a my jako doubleshot (= česká pražírna výběrové kávy – pozn. red.) ji vlastníme od ledna a má de facto sloužit jako takový show room, kde chceme lidem ukázat náš přístup ke kávě. Lidé mají možnost ochutnat všechny naše kávy, mají možnost si tu také koupit věci z E-shopu. Náš hlavní záběr je na kávu, předtím to byla spíše restaurace než kavárna. My jsme omezili jídlo, máme tady vlastní cukrářku, vyrábíme zde domácí dezerty…

V čem je vaše kavárna výjimečná? Čím se odlišujete?
Především tady máme špičkové baristy. Ti lidé, kteří tady kávu dělají, se tomu opravdu věnují na vysoké úrovni. Také soutěží - například Daniel, který je tady dneska, byl teď třetí na mistrovství republiky baristů, Terezka Balá z druhé směny nás zase reprezentovala na mistrovství světa baristů v Londýně před dvěma lety....No a samozřejmě se od většiny kaváren odlišujeme tou samotnou surovinou – kávou. Je to totiž naše vlastní surovina, kterou kupujeme napřímo od farmářů hlavně z Afriky a Latinské Ameriky a sami si ji pražíme. Žili jsme v Panamě a v El Salvadoru a měli jsme možnost tam pracovat na několika kávových projektech. Díky tomu káva, kterou nakupujeme, pochází přímo od těchto farmářů. Nenakupujeme od importérů v Evropě. Do pěstitelských zemí taky dost často jezdíme, do Etiopie, Kolumbie... Takže ty kávy, které se tady v Šálku dají koupit, jsou od konkrétních farmářů a my je prodáváme pod značkou doubleshot a zároveň pod jménem konkrétních farmářů, kteří danou kávu vypěstovali. Sami je je známe a máme tak o kávě maximální množství informací. Ty kávy jsou čerstvé. Nejen jako z čerstvé sklizně, ale jsou samozřejmě i čerstvě upražené.



Vy jste se také v poslední době umístili na předních příčkách hodnocení kaváren. Například v žebříčku Hospodářských novin jste byli mezi deseti nejlepšími. Pochlubte se.
Minulý rok Můj šálek kávy vyhrál Bar Awards – 1. místo nejlepší kavárny roku v České republice a teď před měsícem proběhla anketa Hospodářských novin, kde jsme byli třetí, čtvrtí...tak nějak.

Jak jste přišli na projekt Kohoutkova.cz?
Já mám zkušenosti ze zahraničí, žil jsem poměrně dlouhou dobu v Kanadě a Americe, kde je to absolutně přirozená věc. Nabízet vodu si myslím, je úplně normální. Něděláme z toho nějakou vědu, i když – protože jsme v Čechách, tak jsme ten koncept nabízení vody uzpůsobili jinak, než bych chtěl. Já osobně bych nabízel rád vody zdarma, kolik chcete, ale zákazník tu bohužel není zatím asi dostatečně vzdělaný. Je fakt, že někteří lidé jsou pak schopni tu strávit nad vodou zdarma hroznou spoustu času. Kavárnu ale něco musí živit, takže zatím to v tomhle prostředí není reálné. Ale vždycky si říkám, že je to otázka jen dvou, tří let, kdy už to i v Čechách bude úplně běžné. Kamkoli přijedete v Americe, teď naposledy jsem byl v Řecku, tam na uvítanou dostanete vodu. My vodu ke kávě nabízíme zdarma vždycky.

Ve vaší kavárně jste unikátní tím, že za vodu, kterou nepodáváte ke kávě, vybíráte symbolický poplatek a ten jde potom na charitu. Pobobný koncept je hodně využíván v Holandsku, řekněte nám něco o tom.
Přemýšlel jsem, jak to udělat, aby voda byla úplně normálně dostupná, ale aby tam byl nějaký poplatek s motivací – proč to zaplatit. Z principu věci jsem si ale ten poplatek nechtěl nechávat, tak jsme si řekli, že to budeme každý měsíc posílat na Coffee Kids, což je vlastně jediná „kávová“ charita, která posílá peníze na projekty v pěstitelských zemích. Hlavně tedy do Latinské Ameriky, ale myslím, že mají některé projekty i v Africe. Já jsem tam žil, vím, jak to tam chodí, jak neskutečně těžká práce to je a kolik málo procet farmář z ceny kávy nakonec dostane. Říkal jsem si proto, že tam můžeme nějakým způsobem přispět. I když my se – jako pražírna - snažíme platit opravdu férové ceny pěstitelům. Někdy je to o sto procent více než samotný fair trade, tak tohle je spíš jen takové malé gesto.



Co se týká kávy – do jakých dalších kaváren ji dodáváte? Můj šálek kávy je jen vaše vzorková kavárna nebo fungujete i jako dodavatel.
V Čechách máme kolem třiceti pěti kaváren, jedna je v Budapešti a také do Polska dodáváme..Na trhu jsme rok a půl, takže vlastně začínáme. Ale třeba v tom hodnocení, které jste zmínila, figuruje většina kaváren, která odebírá naši kávu. V Praze je to například kavárna roku Café Lounge, Bio zahrada... Jsou to poměrně menší kavárny, kde si hodně potrpí na kvalitě a kde se chtějí nějak odlišit od toho zbytku „komerčního“ světa.

Když se vrátíme ke kohoutkové vodě – jaké výhody a nevýhody jste za dobu jejího podávání zaznamenali? Jak byste zhodnotili připojení se k tomuto projektu?
Jediná nevýhoda, která tam je, je trochu úbytek na zisku. Když porovnám, kolik se tady vydělávalo na vodě předtím, tak ta měsíční ztráta je tak 15 – 20 000 Kč – víc ne. Ale hodně lidí to vnímá pozitivně, slyšeli jsme i spoustu ohlasů na to, že lidé rádi těch deset korun zaplatí, když ví, že to jde na dobrou věc. My z toho máme také dobrý pocit, protože je to poměrně dost vybraných peněz. Myslím, že minulý měsíc to bylo už kolem pěti tisíc korun. Když si vezmete, že je v roce těch měsíců dvanáct, tak to už je poměrně hezký příspěvěk na charitu.

Tu ztrátu počítáte za stejné období prodeje balené vody bez minerálních vod?
Přesně tak. Jde pouze o balenou neperlivou vodu, která se prodala předtím v porovnání s kohoutkovou. Jsou zde samozřejmě pořád lidé, kteří volí tu vodu balenou, ale já jsem například úplně zrušil prodej francouzské balené vody, která tu byla. Stála asi osmdesát korun za litr a já se přiznám, že nejsem velký příznivec těchto velmi drahých „luxusních“ vod. Dal jsem to schválně naslepo ochutnat zaměstnancům a ti nepoznali rozdíl mezi kohoutkovou a tou francouzskou vodou.

Co se týká ještě dalších produktů z kohoutkové vody – vy zde máte v nabídce velké množství domácích limonád. Jak se vám to osvědčilo jako alternativa komerčních sycených jinak běžně dostupných nápojů?
Musím říct, že domácí limonády jsou obrovský trhák. Děláme zde jak klasické zázvorové, citronové limonády, tak máme například i jednu takovou raritu – Cascaru – což je vlastně limonáda z kávových šlupek. Používáme k tomu normálně filtrovanou „vodovodu“ a jsme maximálně spokojení. Já myslím, že pokud má někdo problém s nabízením kohoutkové, tak by měl právě zauvažovat nad těmi domácími limonádami. My už jsme úplně přestali prodávat jakékoliv Fanty, Sprity a podobné komerční věci. Jediné, co jsme ponechali, tak je Coca-cola.



Co si myslíte o budoucnosti podávání kohoutkové vody zdarma v kavárnách u nás? Jak dlouho bude trvat než tento zvyk zdomácní? S jakými reakcemi jste se v tomto odvětví setkal?
Já tomu dávám tak rok, maximálně dva, kdy už to bude úplně běžné a kdy si lidé uvědomí, že vydělávají spoustu peněz na ostatních věcech a tohle by mělo být stejné jako když nabízejí papírové ubrousky nebo toaletní papír. Je to prostě běžná součást stravování a snad to tak bude. I když...zase si říkám, že takové to „čecháčství“ je možná taky na překážku. Já se setkávám s hodně rozporuplnými názory z oblasti provozních. Je to takové velmi vyhrocené téma, čemuž moc nerozumím. V zahraničí je to úplně běžná věc a já v tom osobně nevidím problém. Souvisí to hodně se vzdělaností zákazníka, ale také s tím, aby provozní dokázal vydělat na jiných věcech a podávání kohoutkové vody bral jako samozřejmost.

Více informací o kavárně Můj šálek kávy
Více informací o pražírně kávy doubleshot

Dobrý den, můžete nám na úvod představit váš hotel? V čem je vyjímečný, v čem je zajímavý?
Hotel Park Inn je čtyřhvězdičkový hotel sítě Carlson - Radisson hotels. Dnes už funguje čtvrtým rokem a má dvě stě deset pokojů, restauraci a bar s kapacitou 150 míst, potom kongresové prostory pro zhruba 250 osob a celkově tato společnost na světě provozuje přes 1300 hotelů. Náš hotel se orientuje převážně na obchodní a kongresovou klientelu, ale samozřejmě vzhledem k tomu, že Praha je i turistickým centrem, tak se nevyhýbáme ani turistům, kteří také tvoří značnou část naší klientely.

Proč jste se vlastně připojili k projektu Kohoutkova.cz? Jak jste přišli na tuto myšlenku?
K projektu mě přivedla jedna z mých bývalých kolegyní. Víceméně jde o to, že čtyřhvězdičkové hotely vždy vodu z kohoutku nabízely. Klientela, která pochází z jižní Evropy - ať je to Itálie, Francie nebo Španělsko - je zvyklá na to, že dostane na vyžádání vodu z kohoutku. Já jsem od svých patnácti let - kdy jsem začal studovat v gastronomii zvyklý na to, že tuhle službu poskytujeme. My jsme vodu nabízeli už předtím, než začal tenhle projekt. Tak jsme se dobrovolně přihlásili, protože tam byla samozřejmě také nějaká podpora formou karaf, což nám usnadňuje servis a samozřejmě šetří i naše náklady. Pro mě to je tato věc naprosto normální, nová je spíše pro českou veřejnost.

Kde všude ve vašem hotelu zákazníci mohou vodu z kohoutku dostat?
Pokud si ji nenačepují sami, dostanou ji v restauraci, na baru nebo na banketech - prostě ve všech střediscích. Dnes už totiž také hodně zahraničních firem podporuje environmentální politiku. Jsou firmy, které mají dokonce striktně dáno to, že musí mít při kongresech vodu z kohoutku a ne vodu balenou.

Jak dlouho je u vás voda z kohoutku k dispozici?
Od roku 2009.

A v rámci projektu Kohoutkova.cz?
V rámci projektu Kohoutková od konce roku 2009.

Váš hotel je v rámci projektu specifický tím, že máte vodu k dispozici nejen v karafách, ale i ve vlastních lahvích. Jak jste na tento nápad přišli?
Ty karafy jsou strašně krásné, ale popravdě řečeno, je to spíše luxusní zboží, které se moc nehodí do běžného chodu hotelu. Hodně se ničí a rozbíjejí. Na nápad pořídit si vlastní lahve mě přivedl bývalý kolega z jednoho pražského pětihvězdičkového hotelu, který lahve má a poskytuje stejnou službu možná ještě daleko déle než my a dal mi kontakt na uměleckého sklenáře, který je pro nás opatřil logem restaurace. Nákladová stránka u těch lahví je zhruba sto deset korun za jednu včetně loga, což je určitě smysluplná investice, vzhledem k tomu, že voda z kohoutku stojí asi sedm haléřů/litr.



Co se týká vašich zkušeností s projektem Kohoutkova.cz - na co jste v průběhu let narazili? S čím jste spokojení, s čím naopak ne?
Má zkušenost je taková, že lidé z hotelové branže s tím problém nemají, protože jsou na to zvyklí. Lidé co mají restaurace nebo kavárny s tím občas problém mají a tam to i trochu chápu. Je to samozřejmě na nich, jestli vodu z kohoutku budou poskytovat a za jakých podmínek. To si každý musí rozhodnout sám. Co se týče negativ, tak ta tam žádná nevidím. Nikdy jsem se nesetkal s překážkou. Jediné, co jsme řešili, bylo, že se rozbíjely karafy, které jsme tedy potom nahradili lahvemi.

Co se týká té formy - hotelovým hostům poskytujete nejen kohoutkovou vodu, ale při snídaních například i citronádu..
Vyrábíme limonády, děláme vlastní ledové čaje.. V tomhle se kreativitě meze nekladou. Obliba těch ledových čajů, které přes léto hostům vyrábíme, mě dovedla až k tomu, že jsem kupované ledové čaje úplně zrušil.



Kromě projektu Kohoutkova.cz máte i jiné ekologické aktivity?
V rámci společnosti Carlson-Radisson hotels existuje program “Responsible business” a ten se zabývá vším od šetření energií a třídění odpadu přes podporu různých neziskových aktivit. Teď například podporujeme výstavbu školy v Africe, sbíráme pro tamní děti oblečení, hračky a podobné věci. Každý hotel sestaví ze zaměstnanců Responsible business team a ten má pak tyto aktivity na starosti.

Uvažovali jste také o myšlence dávat karafy na pokoje hostů?
Zatím ne. Máme vodu v minibaru - v lahvi, což je dobré hlavně proto, že si ji hosté mohou vzít sebou do města. Vzhledem k tomu, že máme 210 pokojů, to nevidím reálně. Důvod je také ten, že v restauraci nebo na baru, si tu vodu pohlídáte.

Jak si myslíte, že bude tento projekt, co se týká hotelnictví, pokračovat do budoucna?
Myslím si, že chytří lidé, kteří jsou orientovaní na profit, si spočítají, kolik je stojí voda z kohoutku, a kolik stojí voda balená. Hoteliéři na to rychle přijdou...


Více informací o hotelu Park Inn

Pojďme si na úvod představit vaše hotely...
Naše čtyřhvězdičkové luxusní hotely Josef a Maximilian sídlí v samém srdci Prahy a oba jsou designovými počiny paní architektky Evy Jiřičné.Ubytovací kapacita činí v případě Maximilianu 71 pokojů a Josef má pokojů 109. Každý z našich hotelů nabízí moderní a elegantní provedení interiérů tak, aby se v něm cítili dobře nejen hosté během své dovolené, ale také byznysmeni na svých obchodních cestách. Každému hostu nabízíme kompletní péči podle jeho individuálních přání po celou délku pobytu. Služby hotelů zahrnují plně vyčerpávající servis od konání konferencí přes wellness centrum až po komplexní snídaňové menu bufetové formy ale i A la carte.

Jak dlouho kohoutkovou vodu v hotelech Josef a Maximilian nabízíte?
Kohoutkovou vodu, jako takovou nabízíme ve veřejných prostorách hotelů, na recepci již delší dobu. Od března letošního roku jsme se zapojili plnohodnotně do projektu Kohoutková a s přispěním firmy Veolia Voda se nám podařilo získat zdarma krásné karafy. Díky tomu můžeme krom kohoutkové vody prezentovat české sklo na našich pokojích a zároveň přispívat podle nás k dobré ekologické věci.

Proč jste se zapojili do projektu Kohoutkova.cz?
Prvotním impulsem byla moje vlastní zkušenost ze zahraničí. Delší dobu jsem pobýval v Austrálii, kde jsem studoval cestovní ruch , pak trochu i pracoval a musím říci, že tam je podávání kohoutkové vody v restauracích a celkově ve veřejných službách naprostou samozřejmostí. Je to ekologické i ekonomické, tamní obyvatelé jsou na tuhle skutečnost zvyklí. Jedním z mých zaměstnání byla i práce na baru. V Austrálii je takový zákon (na barech visí nápis NO MORE IT´S THE LAW), který dovoluje barmanovi uzná-li, že host přebral nepodat další drink. Zároveň má ale host právo si kdykoliv zajít na bar a zdarma požádat o sklenici kohoutkové vody. A může přijit za večer třeba desetkrát a nikdo mu neodmítne. Považuji to za velmi vstřícný krok směrem k hostům, proto jsem s společně s mým americkým kolegou panem Bodenschatzem, o zavedení kohoutkové usiloval i v našich hotelích.

Kde přesně je ve vašich hotelích kohoutková voda hostům k dispozici?
Jak v hotelu Josefu, tak v hotelu Maximilian nabízíme vodu při snídaních, konferencích, v barech, a jak jsem již zmínil jako první hotely v Praze také na samotných pokojích. V designových karafách je pak ochucená kohoutková voda, např. limetkou, hotelovým hostům k dispozici po celý den v přízemí obou hotelů. Ve všech případech samozřejmě zdarma.
Na pokojích je při příjezdu hostům nachystaná prázdná karafa a skleničky s příslušným popiskem o kvalitě vody a o našem ekologickém programu v hotelu. Tím, že necháváme hosty aby si vodu na pokojích natočili sami se snažíme předcházet nedorozumění a počáteční nedůvěře k předem natočeným karafám.

Jakou máte s kohoutkovou zkušenost? V čem vidíte dosavadní výhody a nevýhody jejího podávání?
Zatím je to krátká doba na nějaké obšírnější hodnocení. Pravdou je, že do dnešního dne jsme se nesetkali s jedinou negativní reakcí od hostů. A to ani v případě našich stálých hostů, kteří zaznamenali změnu na pokojích nejvíce. Každopádně jsme velmi rádi, že naše hotely jsou nejen designové, ale také ekologické. Další přínosy jsou určitě ekonomické. Dříve jsme na pokojích hostů dodávali zdarma balené vody. Denně tak bylo nutné distribuovat v rámci hotelů xxx lahví balených vod. Přechodem na kohoutkovu jsme ušetřili nejen náklady na nákup, ale také odpadla řada starostí s dopravou balených vod v rámci centra Prahy a v neposlední řadě i náklady na odvoz odpadu. V rámci projektu jsme od Veolie získali krásné křišťálové karafy, které zapadají do našeho moderního designového prostředí. Nevýhodou samozřejmě může být péče o karafy a jejich rozbitnost, to si ale myslím, že je problém takřka mizivý. Navíc naše dlouhodobá spolupráce s Veolii mě uklidňuje v tom, že nám karafy jistojistě v případě potřeby radi opět dodají.


Více informací o hotelech naleznete zde:

www.hoteljosef.com/

www.maximilianhotel.com/

Foto: Hotel Josef

Hnutí na podporu pití kohoutkové vody "Take back the tap" (Vraťte se ke kohoutku) má za cíl především zapojit a zmobilizovat mladé lidi k pití kohoutkové vody. Take back the tap na svých stránkách říká, že ono jednoduché rozhodnutí každého studenta - napít se z vodovodu nebo zastavit se u kašny místo pití vody z plastové lahve může v životě každého z nich významný efekt. Jednou mohou být experti ve své oblasti - vysoce postavení lidé, kteří řídí osud naší planety.

Sdružení Take back the tap chápe, že právě v rukou mladých lidí leží naše budoucnost, proto je jejich správná výchova a nasměrování tou pravou cestou jedna z nejdůležitějších věcí a vyzývá tak univerzity, aby se připojily k programu, který sabotuje pití balené vody a naopak podporuje ekologičtější a ekonomičtější variantu, jakou je pití vody z kohoutku.

Studenti nejen, že kohoutkovou vodu sami pijí, ale také její pití propagují v různých programech nebo soutěžích. Následující video je studentský animovaný film, který získal třetí místo v soutěži filmů s tématem kohoutková versus balená voda: 

Další hnutí - kanadské sdružení "Back the tap" zveřejňuje na svém webu bottledwaterfreeday.ca seznam univerzit, které se připojily k programu pití kohoutkové vody na svých školách. První univerzitou, která v roce 2009 zrušila pití balené vody byla Univestity of Winnipeg a následně se začaly houfně přidávat další.

Podívejte se, kolik vysokých škol v Kanadě už podporuje výsadně pití kohoutkové vody:

• University of Winnipeg – Winnipeg, Manitoba
• Memorial University of Newfoundland 
• Brandon University – Brandon, Manitoba
• Ryerson University- Toronto, Ontario
• University of Ottawa – Ottawa, Ontario 
• Fleming College Frost Campus- Lindsay, Ontario
• Trent University- Peterborough, Ontario
• Bishop's University- Sherbrooke, Quebec 
• Collège Universitaire de Saint-Boniface- Winnipeg, Manitoba 
  
  

Zdroje: www.foodandwaterwatch.org/water/take-back-the-tap/students/, bottledwaterfreeday.ca

Český statistický úřad zveřejnil výsledky přibližující současný stav spotřebního koše v České republice. V ekonomické teorii termín "spotřební koš" představuje modelovou spotřebu průměrné domácnosti. Obsahuje několik set položek, které jsou agregovány do 12-ti skupin (např. odívání, potraviny, doprava, rekreace atd.), přičemž jednotlivým položkám je určena váha podle jejich zastoupení ve výdajích průměrné domácnosti. Spotřební koš tak představuje reprezentativní skupinu statků, na jejichž základě je počítána cenová hladina.

Podle aktuálních tabulek spotřebního koše nejvíce peněz utratíme za bydlení a záležitosti kolem něj a samozřejmě za potraviny. Za vodné pak v Praze utratíme jen jedno celé procento, za stočné dokonce jen dvě desetiny procenta (zatímco za tabák a alkoholické nápoje jsme schopni utratit dohromady celých 7%). Ve zbytu naší republiky pak lidé za vodné a stočné utratí zhruba 1,5 %.
 

Zdroj ČSÚ, poslední publikovaná data - Praha, 2010

Ano, celosvětový trend je skutečně žít spíše zdravým životním stylem. Česká republika měla v minulosti v tomto ohledu trochu pošramocenou pověst, poslední čísla Českého statistického úřadu však ukazují, že se snad i u nás blýská na lepší časy. 



Spotřeba nealkoholických nápojů u nás v posledních letech výrazně vzrostla. Roku 2002 padlo na jednu českou hlavu 246 litrů nealkoholických nápojů za rok, zatímco v roce 2010 to bylo už celých 296 litrů. 

Pozitivní je například změna v prvenství konzumace čaje a kávy. Za posledních osm let začal vést čaj ve spotřebě nad dříve více preferovanou kávou.

Také čísla v konzumaci minerálních vod stoupají. Z původních 54 litrů na hlavu za rok stoupla v roce 2010 na celých 67 litrů. Pravda, ne příliš zdravé slazené limonády také zaznamenávají za toto období svůj nárůst ve spotřebě, ne však tak markantní jako čaj nebo minerální vody. Od roku 2002 stoupla jejich konzumace z 92 litrů na hlavu na 109. Ostatní nápoje pak narostly celkem o osm litrů na hlavu. 



Nejen u nápojů, ale i v konzumaci potravin se statistiky trochu přiblížily trendu zdravější výživy. Vzrostla například spotřeba konzumace ovoce, zeleniny, luštěnin nebo ryb, naopak poklesly čísla konzumace tuků.



Údaje ČSÚ byly vypočteny bilanční metodou na základě statistických informací za leden až prosinec 2010. Jedná se tedy o vypočtenou spotřebu nealko nápojů z předminulého roku. Novější data bohužel ČSÚ nemá k dispozici. Data jsou vypočteny na základě údajů o výrobě a dovozu potravin.

Jiné zdroje uvádí naopak pokles ve spotřebě slazených limonád a minerálek. V dalších článcích se budeme věnovat výsledkům marketingových výzkumů reálné spotřeby nealko nápojů zjištěných přímým dotazováním od respondentů.
 

Přibližně od roku 2002 se začaly v českých médiích objevovat zprávy o výskytu zbytků léčiv v pitných vodách. A jelikož spotřeba léčiv v ČR je vysoká, taková situace skutečně může nastat. Farmaceutické látky se pak do vody dostávají dvojím způsobem. Buď skrze lidský organismus, z něhož jsou vylučovány (především močí)  jak zbytky léčiva, tak jeho metabolity, nebo jsou léky přímo splachovány do toalety. V obou případech ovšem končí v odpadních vodách a část z nich může projít procesem čištění a dostat se do řeky. A pokud je taková voda níže po proudu odebírána na úpravu pitné vody, mohou stopová množství těchto látek proniknout i do vody pitné.

Některé články jen přebíraly informace ze zahraničí, jiné se pouštěly do spekulací a pokoušely se i po této stránce hodnotit kvalitu vody v České republice – se závěrem, že léčiva včetně hormonů se běžně vyskytují také v tuzemských pitných vodách. Pomiňme nyní otázku, nakolik se jednalo o novinářské neumění, když autor např. zobecňoval nálezy z určitých rizikových lokalit na zcela odlišné podmínky, a nakolik se jednalo o úmysl, když autor zaměnil výsledky z odpadní vody za vodu pitnou a kdy článek byl zároveň otištěn v souvislosti s reklamou, např. na balené vody. Skutečností (výsledkem) je, že tyto „zprávy“ vzbudily u části veřejnosti obavy.

Podíváme-li se na situaci v zásobování pitnou vodou v ČR, polovina je vyráběna z podzemních zdrojů a druhá polovina sice z vody povrchové, ale ve většině případů odebírané z chráněných vodárenských nádrží na horních tocích řek, kde je zatížení odpadními vodami nulové či minimální. I když tedy odborníci nepovažovali současný stav za rizikový, přesto si uvědomovali potřebu komunikace tohoto rizika veřejnosti nejlépe podložené monitorováním situace v ČR.

Proto se touto problematikou začal v rámci výzkumného projektu Grantové agentury ČR zabývat Státní zdravotní ústav a v letech 2009-2011 provedl první systematický screening léčiv v pitných vodách v ČR. Cílem bylo zmapování výskytu zbytků léčiv v pitných vodách a zhodnocení lidské expozice a z ní plynoucí zdravotní riziko. Účelem tohoto textu je stručně referovat o výsledcích studie

Metodika a výsledky studie
Pro screening bylo vybráno pět látek. U čtyř – naproxen, ibuprofen, diclofenac (vše protizánětlivé a antirevmatické přípravky) a carbamazepin (antiepileptikum) – se na základě nálezů ze zahraničí a struktury spotřeby léčiv v ČR jevil jejich pozitivní záchyt jako nejvíce pravděpodobný; pátou byla hormonálně aktivní látka 17α-ethinylestradiol (steroidní kontraceptivum), která má sice dosud nízký záchyt v pitných vodách, ale mediálně i mezi laiky je nejvíce diskutována. Pro stanovení byla použita metoda plynové chromatografie s hmotnostní spektrometrií s mezí stanovitelnosti (MS) na úrovni 0,5 ng/l, pro 17α-ethinylestradiol ve druhé a třetí etapě pak 2 ng/l.

Cílem první etapy vzorkování byl základní reprezentativní screening zahrnující všechny kraje ČR a hlavní vodovody tak, aby bylo dodrženo poměrné současné zastoupení zdrojů podzemní a povrchové vody. Bylo odebráno 65 vzorků pitných vod využívající jako zdroj surové vody povrchovou vodu (nebo vodu smíšenou s vodou podzemní) a 27 vzorků pitné vody z podzemních zdrojů, celkem 92 vzorků z 92 různých vodovodů. Vzorky byly odebírány od srpna do listopadu 2010 z kohoutků náhodně vybraných veřejných budov v distribuční síti. Ani v jednom vzorku nebyla nalezena koncentrace nad MS (0,5 ng/l) žádné ze sledovaných látek.

Ve druhé etapě byl odběr vzorků upravené pitné vody zaměřen na kritické lokality – úpravny vody, které využívají jako surovou vodu povrchovou vodu z dolních toků řek, zatížených odpadními vodami (20 lokalit), popř. úpravny, které v těchto místech neodebírají vodu přímo z toku, ale využívají břehovou infiltraci (3 lokality). Jen na čtyřech z těchto 23 lokalit byly všechny nálezy pod MS, v ostatních vodách byly nalezeny jedna až tři látky nad MS. Nejvíce záchytů bylo u ibuprofenu (12 v koncentračním rozmezí 0,7 až 20,7 ng/l, s mediánem na úrovni 2,0 ng/l), následováno carbamazepinem (8 záchytů v rozmezí 2,2 až 18,5 ng/l, s mediánem na úrovni 5,5 ng/l), naproxenem (5 záchytů v rozmezí 0,5 až 3,0 ng/l) a diclofenakem (2 záchyty na úrovni 0,6 a 3,9 ng/l).

Třetí etapa vzorkování byla zaměřena na ověření vyšších koncentrací nalezených ve druhé etapě a na ověření, zda se látky nalezené na výstupu z úpravny vody objevuje také v síti. Na některých místech se totiž voda dále míchá s vodou z podzemních zdrojů, navíc díky dezinfekci, která se u povrchových vod používá, dochází k oxidaci a částečnému rozkladu těchto látek. Vzorky byly proto odebírány jak na výstupu z úpravny, tak dále v distribuční síti. V této etapě bylo odebráno 15 vzorků vody z 8 různých vodovodů. V naprosté většině případů byly nálezy nižší než ve druhé etapě. Celkově u vzorků odebíraných ze sítě více než 100 vodovodů byl jen ve 3 případech zjištěn pozitivní nález – třikrát se jednalo o ibuprofen (0,5 – 1,2 ng/l), jednou o carbamazepin (4,0 ng/l). Koncentrace 17α-ethinylestradiolu byly ve všech vzorcích druhé a třetí etapy menší než mez stanovitelnosti (2 ng/l).

Co nálezy znamenají?
Z nepřítomnosti či velmi omezené přítomnosti pěti sledovaných látek v pitné vodě distribučních sítí nelze jistě činit závěry v tom smyslu, že ve vodě nemohou být žádné stopy jiných, zde nesledovaných léčiv. Nicméně vezmeme-li tyto látky jako indikátory, u nichž je – na základě informací ze zahraničí a údajů o spotřebě léků v ČR – vysoká pravděpodobnost záchytu, lze na základě výsledků usuzovat na to, že výskyt léčiv v pitných vodách ČR je buď velmi nízký (nedetekovatelný současnými analytickými postupy) nebo velmi málo pravděpodobný. Připomeňme také, že vzorkování bylo prováděno v obdobích roku s nižším výskytem srážek a tedy s nižším průměrným průtokem vody v tocích, kdy dochází v recipientech k menšímu ředění čištěných (i nečištěných) odpadních vod a kdy je opět vyšší pravděpodobnost výskytu těchto látek v surové vodě.

Metodika hodnocení rizik ze stopových expozicí léčiv není dosud ujednocená.Byly navrženy různé přístupy, které se liší především ve způsobu odvození bezpečné denní dávky. Nicméně, ať už použijeme ten či onen model výpočtu, z žádného dosud – pro zjištěné koncentrace námi sledovaných léčiv v pitných vodách v řádu max. jednotek nebo desítek ng/l – nevyplývá pro spotřebitele žádné známé zdravotní riziko. Absenci zdravotního rizika potvrzuje i nová monografie Světové zdravotnické organizace (WHO) věnovaná léčivům v pitných vodách, který vyšla v roce 2011 (ke stažení ZDE).

Přibližme si situaci ještě pomocí dvou příkladů. Vezmeme-li si nalezené maximum ibuprofenu (20,7 ng/l), člověk by při denní spotřebě 2 l vody musel pít tuto vodu cca 26 tisíc let (!), aby přijal dávku ibuprofenu odpovídající jedné tabletě (400 mg), což je minimální léčebná dávka, kterou nikdo nepovažuje za zdraví škodlivou a v ČR ji běžně a dobrovolně konzumují statisíce osob. Nebo pokud bychom porovnali expozici estrogenům z pitné vody (ten nejhorší zjištěný případ v zahraničí) s expozicí estrogenům z běžné diety (naše strava totiž přirozeně obsahuje určité množství estrogenních látek rostlinného i živočišného původu), např. z mléka, zjistíme, že denní expozice dětí estrogenům z pitné vody je stále asi 150 x nižší než expozice z půl litru vypitého mléka.

Závěr
Naše práce potvrdila předpoklad vycházející ze struktury zásobování pitnou vodou v ČR, kde je většina surové povrchové vody odebírána z chráněných vodárenských nádrží, že výskyt léčiv v pitné vodě tuzemských vodovodů je velmi vzácný, resp. velmi nízký a není spojen s žádným zdravotním rizikem. Přesto je užitečné spotřebitele o této problematice informovat, protože oni sami svým, mnohdy nerozumným užíváním různých léků a jejich nesprávnou likvidací (namísto odevzdání do lékárny jsou nespotřebovaná léčiva vyhozena do odpadu nebo spláchnuty do toalety) stojí na počátku tohoto problému. A i když se nejedná o riziko pro člověka, stopy těchto látek ohrožují vodní organismy žijící v povrchových vodách pod vyústěním čistíren odpadních vod.

Text byl zpracován v rámci projektu „Výskyt a zdravotní rizika zbytků humánních léčiv v pitných vodách“ (Grantová agentura ČR, č. 203/09/1583).

Další podrobnosti k projektu a jeho výsledkům můžete nalézt ZDE.

MUDr. František Kožíšek, CSc., MUDr. Hana Jeligová
Státní zdravotní ústav, Praha

 

Ceny jsou uvedeny včetně DPH. V některých částech republiky provozovatelé stanovili cenu dvousložkovou. Výsledná cena se tedy skládá z pevné složky za „připojení“ dle typu vodoměru a z pohyblivé složky, která je závislá na množství odebrané vody.

Jedete do zahraničí a nejste si jistí, zda je možné požádat v místní restauraci o kohoutkovou vodu? Pak právě pro vás připravili na serveru Vodarenstvi.cz přehled místních zvyklostí. Zdrojem informací jsou velvyslanectví jednotlivých zemí v ČR.

„Podávání kohoutkové vody v restauracích je ve většině turistických destinací naprosto běžné. V některých zemích jako např. ve Francii a Itálii je dokonce uzákoněno. Turisté se tedy nemusí obávat… Určitě doporučujeme o kohoutkovou vodu požádat, pokud vám nebude automaticky naservírována,“ shrnuje Jana Bábíková ze serveru Vodarenstvi.cz, který přehled připravil.

Přehled turistických destinací

Řecko
V Řecku je kohoutková voda dle Mileny Kostomitsopulu z Řeckého velvyslanectví v restauracích automaticky k dispozici (např. ke kávě vždy). Paní Kostomitsopulu dodává:
„Voda kohoutková se neplatí, ale není žádný zákon ani povinnost k jejímu servírování.“ Situace může být odlišná na ostrovech, kam je nutné pitnou vodu dovážet. V těchto případech v restauracích nabízejí balenou vodu za poplatek.

Chorvatsko
V některých oblastech je zvykem v restauracích podávat kohoutkovou vodu, jinde je to na vyžádání. Kohoutková voda se dle vyjádření místního velvyslanectví neúčtuje. Ani v této turisticky oblíbené zemi není podávání kohoutkové vody ze zákona povinné.

Slovinsko
Dle Andreje Ferčeje z velvyslanectví Slovinské republiky je kohoutková voda k dispozici na vyžádání. Této možnosti využívají zejména mladší generace a ženy. Kohoutková voda bývá servírována s ledem a citronem. Ve většině regionů Slovinska, zejména pak v alpských oblastech, je voda velmi kvalitní a chutná. Za tuto službu se neplatí, není však zakotvena v zákoně.

Francie
V zemi galského kohouta je to jednoduché, stačí vyslovit kouzelné "Une carafe d’eau, s’il vous plaît “ a číšník vám přinese karafu s vodou zdarma. Na vyžádání musí totiž dle zákona restaurace ve Francii servírovat kohoutkovou vodu k jídlu bez poplatku. Náklady si mohou restauratéři započítat do ceny jídla, protože převážná většina zákazníků tuto službu skutečně využívá. "Ano, podáváni kohoutkové vody je ve francouzských restauracich běžným zvykem. Podle zakona je restaurace povinna podat hostu vodu z kohoutku, pokud o to host požádá. Toto opatření se však nevztahuje na kavárny a bary," upřesňuje Tereza Nováková z tiskového oddělení velvyslanectví.

Itálie
Pokud požádáte o vodu z kohoutku v Itálii, musí vám být dle zákona nabídnuta. „V Itálii se kohoutková voda podává na vyžádání, většinou je však stále ještě častější situace, kdy lidé dávají přednost minerálce v lahvi. Restaurace si za kohoutkovou vodu neúčtují poplatky, v Itálii je podávání kohoutkové vody povinné ze zákona,“ upřesňuje Eva Vacková z italského velvyslanectví.

Španělsko
Jak požádat o kohoutkovou vodu ve Španělsku? Zapamatujte si jednoduchou formulaci „agua del grifo“ a karafa s vodou vám bude na vyžádání ve většině restaurací k dispozici. „Kohoutková voda se ve Španělsku někde podává běžně, někde na vyžádání a některé restaurace nabízejí pouze minerální vodu balenou. S poplatkem za kohoutkovou vodu je to stejné.“ doplňuje španělský přístup Nuria Sardá.

Portugalsko
Situace v Portugalsku je rozdílná dle jednotlivých oblastí. “Vzhledem k nízké kvalitě kohoutkové vody ve velkých městech Portugalska (Lisabon, Porto), není zvykem ji běžně požadovat v restauracích. Kohoutková voda se podává na vyžádání zákazníka.” uvádí Iva Řihošková z Portugalského velvyslanectví v Praze. Za vodu se v portugalských restauracích neplatí. Tato povinnost není dána legislativně.

Švýcarsko
Ve francouzsky mluvící části je běžné, že restauratéři servírují karafy s vodou z kohoutku zdarma. V italsky mluvících regionech si vodu ani nemusíte vyžádat – je připravena na stole. V německy mluvících oblastech se vám však může stát, že vám kohoutková voda nebude naservírována ani na požádání, případně si za ni budete muset zaplatit. Ve Švýcarsku neexistuje žádné legislativní zakotvení, situace se liší především podle zvyklostí v jazykových oblastech.

Nizozemsko
V Nizozemsku vychází restauratéři svým zákazníkům také vstříc, přestože podobně jako v jiných zemích neexistuje žádný zákon či nařízení. Kohoutková voda je většinou zdarma. „Vyžádat si vodovodní vodu v restauraci je v Nizozemsku běžné. Existuji však i podniky, kde toto nenabízejí. Zde si můžete objednat minerálku, případně balenou vodu,“ upřesňuje Marek Fišer z Nizozemského velvyslanectví. Velmi zřídka se může stát, že si restaurace nepatrnou částku za vodu zaúčtuje, ale nebývá to dle pana Fišera příliš časté.

Švédsko
Ve švédských restauracích je kohoutková voda zdarma naprosto běžná součást servisu. Helena Stiessová dodává: "Často je spolu s kávou v základní ceně jídla a je k dispozici, aby si ji hosté sami dolévali. Pokud tomu tak není, je možné o ni požádat obsluhu, a není myslím ve Švédsku restaurace, kde by se nad takovým přáním někdo podivil nebo je dokonce odmítl. Voda z kohoutku je jednou z mnoha ukázek šetrného přístupu Švédů k životnímu prostředí."

Norsko
Podávání kohoutkové vody v Norsku není ze zákona povinné, ale stalo se běžnou praxí. “Ve většině případů na stole stojí několik karaf s vodou a sklenice k dispozici všem zákazníkům. Voda se zpravidla neplatí, na několika málo místech si účtují symbolický poplatek, který jde na účet dobročinné organizace,” potvrzuje Iva Košatková.

USA
Obecně je pití kohoutkové vody v USA velkým trendem a do osvěty se zapojují i celosvětově známé celebrity. Důvodem je velmi vysoká spotřeba balených vod a ekologická i ekonomická zátěž s tím spojená. V restauracích je situace už dnes výrazně lepší, jasně vede kohoutková voda. Tiskové oddělení amerického velvyslanectví upřesňuje: „V USA je běžné, že se v restauracích servíruje kohoutková voda. Někde je to bez požádání, v některých podnicích (především v těch luxusnějších) musíte o kohoutkovou vodu požádat. Nemělo by se ale stát, že vám vodu z kohoutku odmítnou přinést. Kohoutková voda je v amerických restauracích zdarma.“

A jak jsme na tom u nás? V České republice obliba kohoutkové vody v restauracích v posledních letech také roste. Restaurace zapojené do projektu „Čerstvá kohoutková? Stačí říct!“ servírují vodu dokonce v krásných designových karafách. „Akce se ujala, alespoň v některých restauracích či barech si lidé mohou vybrat, jakou vodu chtějí pít. Do akce se dnes zapojilo již více než 450 restaurací,“ uvádí Marcela Dvořáková, výkonná ředitelka komunikace a marketingu společnosti Veolia Voda, organizátora projektu „Čerstvá kohoutková? Stačí říct!“.


Máte vlastní zkušenost s podáváním kohoutkové vody v zahraničí? Napište nám prosím na info@vodarenstvi.cz

Zatímco celkový objem fakturované vody se snížil o 2,4 procenta na 492,5 milionů metrů krychlových, výběr vodného a stočného vzrostl o více než dvě procenta na 27,2 miliardy korun.

Průměrná spotřeba vody klesla o více než čtyři litry na 138 litrů na osobu denně. U samotných domácností tento ukazatel klesl o tři litry na 89,5 litrů. Obyvatelé Prahy spotřebovávají stále zhruba o čtvrtinu více vody než činí celorepublikový průměr. Kromě domácnosti omezovali loni odběr vody také zemědělci, kteří jí odebrali o 3,3 procenta méně, u průmyslu zůstala spotřeba na úrovni roku 2009.

Průměrná sazba vodného stoupla v roce 2010 o korunu z 28,10 Kč za metr krychlový na 29,10 koruny. Cena stočného se zvýšila o 1,20 na 26,30 Kč. Vodárenské společnosti na vodném vybraly 14,3 miliardy, na stočném 12,9 miliardy korun.

Češi začali šetřit vodou po jejím skokovém zdražení v 90. letech minulého století. Za posledních 20 let klesla denní spotřeba vody na osobu o více než třetinu. Lidé kvůli rostoucím cenám vody používají úsporné vodovodní baterie či pračky. S rozvojem modernějších technologií se snižuje také spotřeba vody v průmyslu či zemědělství, stále více lidí také využívá vlastní studny.

Vodou z vodovodu bylo v loňském roce zásobeno 9,79 milionu obyvatel České republiky (93,1 procenta populace), což představovalo meziroční nárůst o 0,6 procenta. Délka vodovodní sítě se prodloužila zhruba o 580 kilometrů na 73.448 kilometrů. Dále stoupl také podíl obyvatel žijících v domech napojených na kanalizaci, když se meziročně zvýšil o 83.000 osob na bezmála 82 procent.