vše o vodárenství

Co by se mělo ve složení pitné vody objevit v limitovaném množství, jsou dusičnany a dusitany. V lidské krvi reagují s hemoglobinem za vzniku methemoglobinu a způsobují riziko vnitřního dušení, hlavně u kojenců do tří měsíců věku. V zažívacím traktu se dusičnany mohou redukovat na dusitany, které reagují se sekundárními aminy v potravě za vzniku takzvaných N-nitroso sloučenin, které jsou podezřívány z karcinogenního účinku. Tyto látky mají nepříznivý vliv také na reprodukční funkce. Do vody se dostávají z lidských a zvířecích výkalů nebo z odpadních vod vyprodukovaných ve městech a vesnicích. Možné jsou také splachy ze zemědělské půdy nebo kontaminace umělými hnojivy.

Další jedovatou látkou je epichlorhydrin, způsobující lokální podráždění a změny v centrálním nervovém systému. Tato látka je podezřelá také z toho, že má karcinogenní účinek. Do vodních zdrojů se epichlorhydrin dostává vyluhováním z epoxidových nátěrových hmot v potrubí a uvolněním z některých nevhodných iontoměničů používaných při úpravě vody.

Samostatnou kapitolou jsou fluoridy, které se řadu let používaly jako přísada do vody a sloužily jako prevence proti kazivosti zubů. Posléze se zjistilo, že preventivní působení fluoridů je reálné pouze v určitém věku dítěte a že je nutné dodržet velmi přísné koncentrační rozmezí, kdy fluoridy působí preventivně. Naopak vyšší koncentrace fluoridů způsobuje skvrnitost zubů, takzvanou zubní fluorózu, a poškození kostí, kostní fluorózu. Pokud jsou dnes ve vodě fluoridy zastoupeny, je to obvykle v důsledku vylouhování geologického podloží; velmi zřídka se do vody dostávají z fosfátových hnojiv nebo z odpadů při výrobě hliníku. V České republice se do vody fluoridy uměle přidávaly do roku 1993.

Pokud se ve vodě objeví stopy hliníku, není ještě třeba propadat panice. Není totiž akutně toxický. Může ale ovlivnit barvu vody a panuje také podezření na neurotoxický účinek při jeho chronickém příjmu. A jak se může hliník do vody dostat? Původ hliníku může být přírodního původu – vyluhováním z půd a podloží, v mnoha případech představuje hliník přítomný ve vodě zbytek hlinitých koagulantů používaných při úpravě vody.

Zdraví prospěšné v určitém množství jsou naopak hořčík a vápník. Oba tyto prvky jsou žádoucí jako prevence úmrtí na srdečně-cévní onemocnění a zřejmě i jako prevence některých jiných chorob. V koncentracích nad 100 mg/l může mít hořčík v přítomnosti síranů projímavý účinek. Hořčík a vápník jsou přirozená součást vod, jejich obsah se však někdy mírně zvyšuje při stabilizaci vody pomocí vápna, vápence či dolomitu.

Přímý zdravotní dopad nelze určit u parametru „chemická spotřeba kyslíku, manganistanem“. Tento parametr představuje sumární obsah látek (většinou organických), které se oxidují za daných podmínek. Vyšší hodnota tohoto parametru může nepřímo negativně ovlivňovat účinnost dezinfekce a podporovat pomnožování bakterií. Do vody se dostává například jako přirozená složka – huminové látky – nebo jako organické nečistoty.

Chlór se do pitné vody přidává jako nejběžnější desinfekční prostředek. V povolené koncentraci (do 0,3 mg/l) je chlór přítomný ve vodě zdraví neškodný, ovšem citlivější osoby i tuto koncentraci mohou vnímat jako nepříjemný pach i chuť pitné vody. U citlivých osob může výjimečně dojít také k podráždění pokožky.

Karcinogenní účinek má chlorethen (vinylchlorid). Vzniká například jako degradační produkt v podzemních vodách znečištěných trichlorethenem a tetrachlorethenem, nebo vyluhováním z PVC materiálů, které nejsou vhodné pro styk s pitnou vodou.

Vyšší obsah chloridů může nepříznivě ovlivnit chuť a korozivní účinek vody. Zdravotní dopad není zásadní, projeví se jen v rámci celkově zvýšené mineralizace vody. Chloridy jsou přirozenou součástí vod, jejich obsah může být zvýšen ve zdroji vody v důsledku zimního solení komunikací nebo průsakem odpadní vody.

Naopak přítomnost chloritanů způsobuje chudokrevnost, postižení nervového systému a možný negativní vliv na reprodukci. Vznikají jako rozpadový produkt oxidu chloričitého a jsou látkou používanou při výrobě oxidu chloričitého, který se aplikuje jako alternativní desinfekční prostředek při výrobě pitné vody.

Z karcinogenního účinku je podezřelý také šestimocný chrom. Způsobuje kromě jiného kožní vyrážku. Vodu může znepříjemnit také „podivná“ chuť, kterou způsobují různé organické a anorganické látky, produkty metabolismu bakterií, sinic a řas nebo chlor. K pití rozhodně není vhodná voda s obsahem kadmia, které s sebou nese poškození ledvin. Příměs se do vody dostává z průmyslové odpadní vody z kovohutí, galvanizoven a chemického průmyslu, nebo průsaky ze skládek baterií a starých barviv.

Vysoký obsah rozpuštěných látek (většinou různých solí) ve vodě je zřejmě rizikovým faktorem pro vznik některých kloubních poruch, močových a ledvinových kamenů, kamenů žlučníku a slinných žláz, hypertenze kvůli vyššímu obsahu sodíku, a možná i některých druhů nádorů. Velmi nízký obsah látek rozpuštěných ve vodě zase napomáhá vyšším ztrátám některých esenciálních prvků z organismu a může narušit minerálově-vodní hospodářství organismu a vést k některým chorobám spojeným s nedostatkem vápníku a hořčíku.

Mezi velmi nebezpečné jedy patří kyanidy, které způsobují poškození nervové soustavy a funkce štítné žlázy. Do vodních zdrojů se dostávají z průmyslových odpadních vod.

Zhoršení organoleptických vlastností vody, chuti a barvy, způsobuje mangan. Jeho vysoká koncentrace ve vodě způsobuje zřejmě degenerativní změny v nervové soustavě. Je běžnou součástí podzemních vod a často se vyskytuje společně se železem.

Pokud se ve vodě vyskytne měď ve zvýšené koncentraci (nad 1mg/l), má na svědomí zvracení, nevolnost a jiné gastrointestinální příznaky. Při chronickém užívání způsobuje postižení jater a ledvin. Do vody se dostane při korozi měděného potrubí nebo jiných materiálů obsahujících měď, vzácně z geologického podloží.

Mikrocystiny – toxiny sinic (součást vodního květu) jsou toxické pro jaterní tkáň. Ukazatel mikrocystin-LR slouží také jako nástroj k řešení problematiky všech ostatních cyanotoxinů. Je to jeden z toxinů sinic (cyanotoxinů). Do upravené vody se dostane, pokud v surové vodě nebo během úpravy došlo k rozpadu buněk sinic, nebo pokud k odumření sinic (rozpadu buněk) došlo v surové vodě ještě před jímáním do úpravny vody.

Možným karcinogenem je nikl, který má vliv na reprodukční funkce, a způsobuje také zhoršení projevů alergií u již senzibilizovaných osob.

Olovo je nebezpečné zejména pro děti: poškozuje vyvíjející se nervovou tkáň, což může vést k narušení inteligence, schopnosti učení a chování. Olovo narušuje také metabolismus vápníku. U dospělých zvyšuje krevní tlak, poškozuje ledviny, způsobuje anémii. Do vody se dostává z olověného potrubí vodovodních přípojek a domovních rozvodů, nebo z mosazných a bronzových prvků v rozvodu vody. Původci olova jsou i starší typy PVC potrubí a olověné stabilizátory či olověné pájky. Olověné potrubí a potrubí z nevhodného PVC je jako materiál pro styk s pitnou vodou již od r. 2001 zakázáno, může se ale vyskytovat u starších potrubních rozvodů. Kontaminace zdrojů pitných vod z průmyslových odpadních vod nebo důlních vod a skládek je už v České republice vzácná.

Ozon může vytvářet různé vedlejší produkty. Pokud není po ozonizaci zařazen stupeň filtrace s aktivním uhlím, v distribuované vodě může být zvýšen asimilovatelný organický uhlík, což může vést k sekundárnímu pomnožení bakterií v distribuční síti. Ozon přítomný ve vzduchu má toxický účinek na plíce. Ozon se používá při úpravě vody k oxidaci a dezinfekci, je účinný i k odstranění virů.

Pach vody sice není nebezpečný, ale je nepříjemný. Vzniká vlivem různých organických a anorganických látek a jako produkt metabolismu bakterií, sinic a řas nebo chloru. Může signalizovat i vážnější problém.