vše o vodárenství

Po předchozím odbočení ke „Světovému dni vody“ se vracím opět do domácího prostředí – k pitné vodě dodávané prostřednictvím veřejných vodovodů velkými i malými vodárenskými firmami. Než Vám doma po otočení kohoutku začne téci pitná voda, projde od zdroje delší či kratší trasou přes řadu vodárenských zařízení, ale málokdo ví, že postupně přechází i mezi kompetencemi tří ministerstev. To ostatně nebylo moc pochopitelné ani zahraničním expertům, kteří v přípravném období před vstupem do EU (kolem r. 2000) působili na Ministerstvu životního prostředí a pomáhali dotčeným ministerstvům s převodem evropských směrnic pro oblast životního prostředí do českého právního systému. Toto rozdělení kompetencí není v Evropě až tak obvyklé, např. v Anglii a Walesu celé zásobování pitnou vodou – od využívání zdrojů surové vody až po ten pověstný „kohoutek“ u spotřebitele – dozoruje jediná instituce Drinking Water Inspectorate (volně přeloženo Inspektorát pro pitnou vodu). Jak to tedy v tomto směru s pitnou vodou u nás je?
 

Pozn.: V citacích právních předpisů dále v textu se omezím jen na zkrácené názvy bez uvedení čísla předpisu a jeho vydání ve Sbírce zákonů. Myslím, že pro laika nejsou podstatné a odborník je zná. J

Na začátku je tzv. „surová voda“ různé kvality – podzemní z vrtů nebo povrchová z vodárenských nádrží, příp. vodních toků, která se využívá k „výrobě“ pitné vody (ano, ve většině případů i pitná voda je výrobkem). Ochrana těchto zdrojů a povolování jejich využití je v režimu „vodního zákona“ a v kompetenci orgánů ochrany životního prostředí, tedy institucí spadajících do působnosti Ministerstva životního prostředí. Tato „surová voda“ je zpravidla čerpáním nebo gravitací dopravována do úpravny vody a po více nebo méně technologicky náročném procesu a desinfekci je dále rozváděna už jako voda pitná, uzavřeným systémem vodovodních potrubí a vodojemů až ke konečnému spotřebiteli. Sestává-li vodovodní systém pouze ze zdroje (např. přirozeného vývěru vody nebo jímacího systému), vodojemu a gravitačních potrubních rozvodů, jak je to časté v malých vodovodech v horských a kopcovitých oblastech (často vybudovaných ještě v době 1. republiky), odpadá úpravárenský proces. Kvalita, nebo chcete-li složení, surové vody je sledováno z hlediska její vhodnosti pro výrobu pitné vody a ve vztahu ke schopnostem a účinnosti konkrétní úpravny pitné vody. Na tomto místě je nutné připomenout, že jakost surové vody u nás (zejména povrchové) má zhoršující se tendenci, což na druhou stranu klade zvyšující se nároky na úpravny pitné vody.
 

Od nátoku surové vody do úpravny nebo vodojemu až k domovní přípojce je voda v režimu „zákona o vodovodech a kanalizacích“ a v kompetenci Ministerstva zemědělství. Samotné stavby vodárenských zařízení a vodovodů, jakožto „vodohospodářské stavby“, jsou však i v režimu „vodního zákona“. Zákon o vodovodech a kanalizacích řeší spíše technickou stránku provozování vodovodu (mj. provozní a majetkovou evidenci) a prostřednictvím prováděcí vyhlášky již reguluje i jakost a kontrolu pitné vody na trase mezi úpravnou a spotřebitelem. Podotýkám, že se jedná o vzdálenosti často v desítkách km, kde by bez dalšího ošetřování na trase (dodatečné desinfekce) mohlo dojít ke zhoršení jakosti dodávané vody. Aby zákon nekomplikoval zásobování malých osad lokálními vodovody, vztahuje se pouze na tzv. „vodovody pro veřejnou potřebu“, tj. vodovody, u nichž objem dodávané vody je vyšší než 10 m³ za den, nebo počet fyzických osob trvale využívajících vodovod je větší než 50.

A nyní se dostávám k vodě, která je k dispozici v místě spotřeby, ať je to v rodinném domě, zdravotnickém nebo školním zařízení nebo ve výrobním závodě. Právě tato voda je v režimu „zákona o ochraně veřejného zdraví“ a prováděcích vyhlášek a v kompetenci Ministerstva zdravotnictví a orgánů ochrany veřejného zdraví, kterými jsou v tomto případě krajské hygienické stanice. Zákon a vyhlášky v souladu s evropskou směrnicí stanoví hygienické limity jakosti pitné vody i způsob a četnost kontroly jakosti dodávané vody. Na rozdíl od zákona o vodovodech a kanalizacích se zákon o ochraně veřejného zdraví vztahuje na veškeré „veřejné zásobování“ pitnou vodou. To znamená, že ukládá povinnosti jak velkým vodárenským společnostem, tak i provozovatelům malých vodovodů, provozovateli veřejné studny, ale i hostinskému či hoteliérovi, který svou provozovnu zásobuje z vlastní studny. O těchto kontrolách budu pokračovat příště. Zákon však nezasahuje do soukromí občanů a neukládá žádné povinnosti při individuálním zásobování z vlastního zdroje (studny). Samozřejmě k posouzení jakosti vody z individuálního zdroje se používají parametry stanovené vyhláškou, jen nejsou vymahatelné a je věcí každého, jakou vodu pro vlastní potřebu používá.