vše o vodárenství

 

V předcházejícím článku jsem Vám nastínil, jak je „pitná voda“ definována v našich a evropských předpisech z pohledu jejího využití. Z hlediska vlivu na zdraví je ovšem důležitější „jakost pitné vody“, lidově označovaná jako „čistota vody“. Ta je stanovena hygienickými limity, které zpravidla představují horní přípustnou hranici obsahu mikrobiologických, biologických, fyzikálních, chemických a organoleptických (tj. smyslově postižitelných) ukazatelů.

Těchto ukazatelů je cca 60 a dále se odlišují podle „důležitosti“ hygienického limitu. Hygienické limity jsou stanoveny právním předpisem jako nejvyšší mezní hodnota (např. pro většinu mikrobiologických ukazatelů, arzen, dusičnany, olovo), mezní hodnota (např. pro pach, pH, železo) a doporučená hodnota (např. pro vápník, hořčík, tvrdost vody). Doporučené hodnoty jsou nezávazné hodnoty ukazatelů jakosti pitné vody, které stanoví ze zdravotního hlediska minimální žádoucí nebo přijatelnou koncentraci dané látky, nebo optimální rozmezí koncentrace dané látky. Pro ukazatele s „nejvyšší mezní“ a „mezní“ hodnotou je zákonem a prováděcím předpisem dále stanoveno, jaká opatření musí dodavatel pitné vody v rámci svých povinností splnit v případě, že zjistí překročení limitní hodnoty konkrétního ukazatele. Rozsah a četnost kontrol je rovněž stanovena právním předpisem. To znamená, že dodavatel pitné vody musí vodu kontrolovat a v případě zjištění zhoršené jakosti musí adekvátně a včas reagovat.

 

Kromě vody, splňující beze zbytku hygienické limity, lze za určitých podmínek považovat za „pitnou“ i vodu, která v některém z ukazatelů nevyhovuje hygienickému limitu. Rozhodnout o tom, zda lze takovou vodu používat jako „pitnou“, může místně příslušná krajská hygienická stanice. Posouzení toho, zda voda je či není podmíněně použitelná jako pitná, nezáleží na libovůli pracovníka krajské hygienické stanice, ale právní předpisy stanoví postup a náležitosti tohoto posouzení.

Je třeba si uvědomit, že hygienické limity jsou stanoveny ve vztahu k dlouhodobému používání vody (řádově v desítkách let) a že v případě některých ukazatelů při krátkodobějším používání skutečně nehrozí ohrožení zdraví, i když je limitní hodnota překročena. Při povolování použití této vody se bere v úvahu i to, jestli úplné zastavení dodávek pitné vody neznamená větší riziko pro zdraví, než povolení jejího podmíněného použití, např. omezením délky doby použití nebo vyloučením některých skupin obyvatelstva z používání vody (kojenců). Povolením se řeší zpravidla překlenutí období nutného k realizaci finančně náročnějších investičních opatření, jako jsou změny v technologii úpravny pitné vody, vybudování přívodního potrubí z jiného zdroje, apod.

 

To byl stručný nástin toho, jakou vodu lze považovat za pitnou. Co je však nejdůležitější, veřejné zásobování pitnou vodou podléhá ze zákona pravidelným kontrolám, jak ze strany dodavatele pitné vody, tak ze strany státních orgánů.

A co voda, kterou není možné označit jako pitnou?

Za pitnou vodu se nepovažuje přírodní léčivý zdroj a přírodní minerální voda, o níž bylo vydáno osvědčení podle „lázeňského zákona“. Pokud někoho tato poznámka nadzvedla ze židle, nechť se zase v klidu posadí. To je pouze konstatování, že minerální vody (a zvláště silněji mineralizované) nejsou primárně určeny k trvalému používání jako jediný zdroj vody pro lidský organismus.

Pominu-li dále vodu, která prokazatelně nesplňuje hygienické limity a jejíž používání není povoleno krajskou hygienickou stanicí, je to v první řadě voda neznámé jakosti. Určitě ve svém okolí znáte nějaký pramen či studánku, kam si lidé z okolí chodí s nádobami pro vodu pro svou spotřebu nebo pro akvarijní rybičky. Možná jste podobnou studánku našli při turistických cestách po českých zemích. Někdy je více či méně vkusně upravena kameny, roubením, stříškou. Někdy vytéká zpod balvanu vedle cesty, ale někdy představuje i trubku zapuštěnou do zdi nebo svahu v intravilánu města. Těm, které se nacházejí ve volné přírodě, bývá často přisuzována „pětihvězdičková“ jakost a o některých se tradují téměř léčivé účinky. Je tomu skutečně tak? Ne vždy to, co prospívá rybičkám, prospívá i člověku.

 

Můj otec si několik let jezdil pro „přírodní“ vodu k prameni v blízkosti Stadic (ano, to je tam, odkud byl podle „Starých pověstí českých“ povolán Přemysl na knížecí stolec). Přestal po té, co zjistil skutečné složení vody, a to jak chemické, tak i mikrobiologické. Podobných případů bude u nás jistě více. Pravda je taková, že tyto zdroje, pokud nejsou jediným veřejným zdrojem pitné vody pro obec (veřejnou studnou), nejsou obcí ani hygienickou službou kontrolovány a nikdo není schopen garantovat nezávadnost této vody. Stejně tak stanovení obsahu několika málo ukazatelů nemá valnou vypovídací hodnotu o jakosti vody. Např. pouhé zjištění, že voda má nulový obsah dusičnanů, z ní kojeneckou ani pitnou vodu neudělá. Ale zcela jistě je rozdíl mezi studánkou v urbanizované a zemědělsky využívané krajině a pramenem např. v hloubi Boubínského pralesa.