V devadesátých letech se nám postupně tržní hospodářství promítlo do výdajů za domácnosti více, než jsme byli zvyklí, a tak jsme se konečně začali poohlížet po tom, kde zbytečně uniká teplo, jakou kde máme namontovanou žárovku či kolik toho „sežere“ náš nenasytný starý spotřebič. Podobně lidé začali šetřit i s vodou, jenže ouha! S úsporami začala cena vody růst a občané se začali cítit tak trochu podvedeni: čím více šetříme, tím dražší vodu dostáváme. Růst cen vodného a stočného je přitom celkem pochopitelný.
Vodu je na většině míst potřeba čistit a upravovat tak, abychom ji všude dostávali v náležité kvalitě a hlavně zdravotně nezávadnou, a po použití pak projde čištěním ještě jednou. Snížením spotřeby vody sice přirozeně klesají náklady i na proces čištění jako takový, pokud tedy nezapočítáváme nasazování nových technologií posouvajících kvalitu na vyšší úroveň. Náklady na technologie, čisticí provozy a mzdy zaměstnanců čistíren ovšem na množství vody, které proteče kohoutky, už tolik závislé nejsou. A podobně je tomu se systémem, který musí zajistit dopravu vody, ať už čisté, tak použité.
Tady je sice potenciál úspor v modernizaci řádu vedoucího k minimalizaci úniků a havárií, vyžaduje však nemalé investice. Nicméně tento úvodník nepíši proto, aby se lidé smířili s tím, že cena vody z vodovodu poroste, ale hlavně proto, aby si uvědomili, že nešetří jen pro svou kapsu. Podzemní vody ubývá a mnozí z našich spoluobčanů to už často pociťují v řadě omezení. Nehleďme tedy na šetření vodou pouze skrze ušetřené peníze, šetřeme hlavně kvůli vodě samotné. Jinak se může stát, že ji za pár let budeme chtít platit zlatem, ale voda prostě v některých oblastech nebude.
Autor je šéfredaktorem Redakce komerčních příloh Economia
Zdroj: Hospodářské noviny