Denní spotřeba vody na jednoho člověka z Ústeckého a Libereckého kraje je přibližně 88 litrů. Oproti sousedním státům jsou Češi šetřiví a vodou neplýtvají. Cena 98,67 korun za 1 000 litrů vody přitom na severu Čech patří mezi nejvyšší v republice. „Na severu Čech teče kvalitní pitná voda, jedna z nejlepších na světě,“ říká Bronislav Špičák, generální ředitel Severočeské vodárenské společnosti, která zajišťuje zásobování vodou 1,1 milionu obyvatel. Publikujeme v plném znění rozhovor, který vyšel v Děčínském deníku.
22. března byl Světový den vody. Jak moc si podle vás lidé této strategické suroviny váží?
Lidé si důležitost vody určitě uvědomují, někdy ale také považují pitnou vodu za samozřejmost. Myslí si, že je jednoduché ji vyrobit a následně dopravit do kohoutků v domácnostech.
Narážím zároveň na plýtvání vodou, kdy denní spotřeba vody na člověka je přibližně 110 litrů, z čehož až 70 % spotřebujeme v koupelně. Jak můžeme spotřebu vody snížit?
Nevnímám, že by docházelo k plýtvání pitnou vodou. Spotřeba vody se u nás v severních Čechách pohybuje kolem 88 litrů na osobu a den. Podíváte-li se na doporučení Světové zdravotnické organizace, doporučená denní spotřeba je 100 litrů na osobu. Češi jsou hodně techničtí, většina jich má šetřivé splachovače, spořící sprchové hlavice, moderní myčky i pračky, takže v běžném fungování domácnosti k plýtvání nedochází. Důležité je bavit se o lepším hospodaření s dešťovou vodou a jejím zadržování v krajině, diskutabilní je používání pitné vody k zavlažování. Tradicí u nás je i napouštění bazénů, tam ale samozřejmě pitnou vodu potřebujete.
Jak jsme na tom z hlediska spotřeby vody ve srovnání s jinými státy?
Ve Spojených státech činí kolem 500 litrů na osobu a den, v Anglii 300 litrů, sousední Německo se pohybuje kolem 200 litrů. Dá se tedy říci, že Češi šetří s vodou stejně jako v Číně, kde spotřebují 86 litrů na osobu na den.
Panuje názor, že pokud budeme vodou šetřit, její cena se sníží. Je to pravda, nebo mýtus?
Právě naopak. Je to paradox, který platí i u jiných síťových služeb, u vodárenství pak dvojnásob. Zhruba 80 % ceny vody tvoří fixní náklady, tedy náklady nezávislé na množství vody. Z toho je patrné, že naopak čím více vody se spotřebuje, tím méně pak jeden litr může stát. Kilometr potrubí a jeho údržba stojí pořád stejně, ať tam proteče jeden, tisíc nebo milion litrů vody. Úpravny musí být také pořád nastavené na výrobu vody, neustále jsou v provozu. U odkanalizování je to podobné, potrubí je stále v zemi, stárne, a jestli v něm něco teče nebo ne, se neodráží v jeho hodnotě.
Co tedy všechno tvoří cenu vody?
Cena vody v severočeském regionu odráží reálné náklady spojené s její výrobou, distribucí, odkanalizováním a čištěním, včetně obnovy majetku. Cena má pomyslné tři pilíře. Ten první se týká odvodů státu, tedy 15% DPH, poplatky za surovou vodu, poplatky za vypouštění a další. Když se podíváme například na Německo, na pitnou vodu mají DPH 7,5 %, na odkanalizování 0 %. V Evropě patří Česká republika ke státům s vyšším daňovým zatížením. V Rakousku zase surovou vodu pro výrobu pitné vody pro veřejnou potřebu stát poskytuje zdarma, my si musíme kupovat od státních podniků Povodí. Jako SVS zdroje vody totiž nevlastníme, voda je surovina státu, ať už je podzemní nebo povrchová. Druhý pilíř ceny vody tvoří provoz, tedy výroba, doprava vody, mzdy zaměstnanců, náklady na chemikálie a energie. Třetí pilíř jsou náklady na opravy, údržbu a obnovu vodárenských sítí. Jen v roce 2017 jsme takto investovali cca 1,6 miliardy korun, letos půjde o podobnou částku.
Proč má ale například Praha levnější vodu za kubík než sever Čech? (Praha: 87,39 korun, pozn. red.)
Otázka porovnávání, kdo má dražší a kdo levnější vodu, je špatně uchopená, protože se nedají srovnávat jednotlivé vodárenskéspolečnosti jen pohledem absolutního čísla. Vliv hraje geografické umístění, poloha zdrojů vody, jak daleko se musí voda dopravovat, rozsah vodárenské sítě i to, kolik se na jednom kilometru nachází odběratelů. V severních Čechách zásobujeme přes 1,1 milionů obyvatel, Praha asi 1,2 milionů obyvatel, ale na nesrovnatelně menším území. To znamená, že se SVS také musí starat o nesrovnatelně větší majetek. SVS vlastní 54 úpraven vody, 994 vodojemů, 192 čistíren odpadních vod a přes 16 tisíc km kanalizace a vodovodů včetně přípojek. Oproti tomu Praha má potrubí o délce jen 9 tisíc kilometrů, 2 úpravny, 68 vodojemů a 1 ústřední čistírnu vod. Na 1 litr vody pro 1 obyvatele tak v Praze potřebujete nesrovnatelně méně majetku, což se v ceně vody jasně projeví. Hlavní město má navíc i větší výtočnost – my prodáme 54 milionů kubíků vody za rok, Praha při nesrovnatelně menším majetku prodá přes 80 milionů kubíku vody, zde hraje roli velký počet turistů.
Jak hodnotíte kvalitu vody v Ústeckém a Libereckém kraji? Co všechno ji ovlivňuje?
Voda je u nás kvalitní. Kvalita se ale odvíjí už od zdroje, a ty se liší. Záleží, je zdrojem voda podzemní či povrchová. Povrchová je zadržována v nádržích. Jde o tzv. měkkou vodu, která není příliš bohatá na minerály. Pokud používáte podzemní zdroje, záleží na tom, z jakých hloubek. V některých místech mohou být vody staré i tisíc let. Jak voda prochází přes jednotlivé geologické vrstvy, nabere do sebe cestou hromadu minerálů a je tzv. tvrdá. Surová voda z těchto zdrojů se pak dostává do výroby, kde je třeba si s různou kvalitou a složením poradit a vyrobit pitnou vodu. Je to obdobný proces, jako byste vyráběli třeba pivo – voda, která teče z kohoutku, je výrobek, který prošel velkým množstvím úprav, než se dostal k vám.
Jaké jsou zdroje vody v jednotlivých městech?
Například krajské Ústí využívá dvou hlavních zdrojů a ani jeden není „místní“. Jedna větev vede z nádrže Fláje na Mostecku, druhá z Litoměřicka z Velkých Žernosek. Ta využívá především zdroje podzemní vody a vrty. Bez těchto zdrojů by zásobování Ústí nebylo možné. Dalšími zdroji pro Ústí jsou vodní nádrže Ostrov – Tisá a Přísečnice. Pro Liberec jsou významným zdrojem přehrada Josefův Důl v Bedřichově a podzemní vody z Dolánek. Celkově máme na severu Čech stovky zdrojů, jak menších, tak větších.
Každý to občas zažijeme, kdy otočíme kohoutkem a místo průhledné látky teče z kohoutku nažloutlá či nahnědlá voda. Mnohdy stačí vodu nechat jen odtéci. Čím je to způsobeno, nedávnou rekonstrukcí potrubí?
Rozhodně to není v tom, že se někde dělá rekonstrukce a z příkopu nateče do vodovodní trubky špína. To je přísně kontrolováno, před zapojením do sítě se potrubí proplachuje a desinfikuje. Při manipulaci na síti se ale může stát, že se někde nachází dlouho nevyužívaná přípojka, v níž voda stojí již delší dobu. Její zákal se může „nasát“ do hlavního řádu, a i přes snahu řád odkalit se dostane až ke spotřebiteli, kde však stačí vodu důkladně odtočit. Charakteristické nažloutlé zabarvení znamená, že má voda v sobě hodně železa, není to rez z potrubí. Nejde o nic zdraví škodlivého, i přesto se ale limity na obsah železa přísně hlídají.
Pořad A DOST analyzoval kohoutkovou vodu a zjistil, že je mnohem lepší než balená. Výsledky za Ústí nad Labem hovoří o tom, že voda splňuje limit pro pitnou vodu, nesplňuje však limit pro kojeneckou vodu. V Libereckém kraji jsou výsledky dobré jako v Ústí, stejně jako v Ústí pak Liberec také nesplňuje limit pro kojeneckou vodu. Proč tomu tak je?
Máme surovou vodu z různých zdrojů a snažíme se z ní vyrobit co nejkvalitnější pitnou vodu. Když se dostaneme až na úroveň kojenecké, bereme to jako přidanou hodnotu. Pamatuji si podobné testy z minulosti, kde vycházelo, že limity pro kojeneckou vodu splňujeme. Každopádně je u nás kvalita pitné vody na vysoké úrovni. Mimochodem Liberec se v pořadu umístil na pěkném 3.místě. Důležité je, že se ve vodě nenacházejí žádná léčiva, žádné mikroplasty, v pořádku byly i mikrobiologie a pesticidy, a všechny další sledované parametry jsou hluboko pod limity pro pitnou vodu.