Divím se, jak jsme to mohli přežít, říká dvacet let po povodních ...

V roce 1997 byl Jiří Trezner místopředsedou Okresní protipovodňové stanice. V tomto roce se povodně dotkly snad každého obyvatele na Valašsku. Přehradní nádrž Bystřička ztratila funkci regulace. Vlivem vydatných srážek se na několika místech sesunula půda. Sbírání informací, vysílání jednotek na kritická místa a zajišťování pitné vody měla na starost Okresní povodňová komise ve Vsetíně. Přinášíme v plném znění rozhovor Jiřího Treznera pro Naše Valašsko.

Vzpomenete si, kdy a kde vás povodeň zasáhla?

Vraceli jsme se z Brna. Bylo to v neděli. Jak jsme se blížili ke Vsetínu, Bečva už byla vysoko. Čím blíž, tím to bylo horší. Železniční přejezd v Bystřičce už byl pod vodou. Zařadili jsme dvojku a došourali se na Vsetín.

A hned jste nastoupil, abyste velel komisi?

Ano. Štáb jsme měli v budově dnešního státního zastupitelství, tedy za budovou soudu. Ihned jsme začali sbírat informace o meteorologické situaci. Předpovědní služba byla tenkrát v plenkách. Zjišťovali jsme, jak to vypadá v jednotlivých obcích.

Kolik vás v komisi působilo a co to bylo za lidi?

Myslím, že nás bylo dvanáct. Byli tam spojovatelé, zapisovatelé, zástupce policie, hasičů, záchranka byla na spojení. Dále zástupce vodovodů a kanalizací, Lesů České republiky, meliorační správy a zástupci hygieny.

Měli jste i podporu zvenčí? Od státu nebo tak?

Vláda se o nás snažila postarat, my jsme asi po deseti dnech získali sedm mobilních telefonů, které jsme rozdali, tak abychom byli schopní být aspoň trochu ve spojení. Ale signál tehdy nebyl všude.

Takže to bylo hlavně o spojení?

Celá práce komise byla postavená na informacích. Neustále přijímat, zapisovat a dělat rozhodnutí. Hrozně náročné. Uvědomil jsem si, že je zle, v okamžiku, kdy mi lidé v komisi začali v pondělí k večeru usínat. Jeli od neděle nepřetržitě. Zjistil jsem, že jsme si nestanovili směny. Dohodli jsme se, že v době nejvyššího nasazení bude mít každý čtyři hodiny na odpočinek nebo na spánek. A taky jsem vyhlásil první bod, že kdo má sám problém doma s povodněmi, má se rozmyslet, jestli v povodňové komisi zůstane. Potřeboval jsem lidi, kteří se budou soustředit na práci v komisi, ne aby byli myšlenkami u toho, co se děje u nich doma. Dva lidé z komise odešli.

Co se vám jevilo jako nejhorší?

Největší průšvih byla Bystřička. Přehrada se plnila velmi rychle. Potok byl schopný odvádět deset vteřinových kubíků, ale přes bezpečnostní přeliv šlo podle odhadu tehdejší hrázné sto dvacet až sto třicet kubíků za vteřinu. Představa, že by se přehradou dalo něco regulovat, byla iluzorní. Stalo se z ní v podstatě průtočné koryto.

Přehrada Bystřička byla jediná hrozba?

To ne. Vzpomínám si na jednu kuriózní příhodu. Trasa mezi Rožnovem a Valmezem byla pod vodou. Nějaký kamion se rozhodl, že to projede. Jenže jak naschvál vezl tekutý dusík. Když byl na úrovni motorestu Pelikán, silnice se mu uzavřela a on vjel do škarpy. Hned jsem si představil, co by bylo, kdyby se ten dusík dostal ven. Proudící Bečva by postupně začala namrzat do takové výše, že to vyplaví Zašovou, Zubří a potom Rožnov. A jak ta hráz z ledu praskne, tak to kompletně spláchne Valmez. Naštěstí se tak nestalo, voda opadla a oni ten dusík přečerpali do jiné cisterny.

Vy jste bojovali jen s vodou?

Voda byla příčinou všeho. Souběžně s povodněmi přišly sesuvy půdy. Některé podstatným způsobem omezily provoz a zásobování obyvatel hlavně pitnou vodou. Na Bystřičce byly dva sesuvy, jedna masa zeminy se sesunula na levém břehu přímo do přehrady a druhý sesuv byl U Bušů. Ale asi za největší průšvih bych považoval Růžďku kvůli rozsahu. A taky Mikulůvku.

Proč Mikulůvku?

Obyvatelé Mikulůvky umístili hřbitov uprostřed sesuvného území. Když dlouhodobě pršelo, to území se začalo pohybovat. Ale ne gravitačně směrem dolů. Otáčelo se dokola. A díky tomu, že se o sebe třely kameny žuly, ten hřbitov vyluzoval zvuky. Což je z pietního hlediska nářez.

A co bylo, až voda opadla?

Pak se začaly sčítat škody, které byly obrovské. Začali jsme se starosty obcí řešit jejich priority. Museli jsme zajistit alespoň základní obnovu a údržbu jejich území. Silnice byly plné štěrku a bahna. Takže se začaly zprovozňovat příjezdové komunikace a pak začala druhá fáze a tou bylo čištění studní.

Měli jste dostatek techniky?

Technika chyběla všude. Hasiči neměli dostatečný počet centrál. Proto jsme komunikovali se soukromníky a s firmami. Byli jsme rádi třeba za každý půjčený traktor.

Vy jste všechno řídili jen ze štábu?

Neseděli jsme jen v kanceláři. Museli jsme i do terénu. Ale musím říct, že díky obrovské píli, pracovitosti, solidaritě, pomoci dobrovolných organizací a velkému nasazení všech lidí se nám podařilo problémy s povodněmi překlenout.

Z toho jednoznačně vyplývá, že to bylo hlavně o lidech?

Sám se divím, jak jsme to mohli přežít. Měli jsme hlavu jak balon, abychom na nic nezapomněli. Ale měl jsem dobrý tým lidí, kteří to všichni vzali za svoje. Nesetkal jsem se s tím, že by někdo řekl – to neudělám. Každý makal, jak bylo v jeho silách. A to není pravidlo. Protože můžeš přijít za někým a on na tebe vyrukuje s otázkou – a kdo mi to zaplatí? Tehdy to byl takový průser, že i pro firmy to byla otázka cti. Kdo mohl, pomáhal dědinám a všude, kde bylo potřeba.

Hrozí nám, že se něco podobného brzy vrátí?

Nechci předpovídat, ale trochu mě mrazí z toho, že se setkáváme s obrovskou rozkolísaností klimatických podmínek, řekněme ve střední Evropě. Trpíme suchem, například v roce 2015. Lehce se vytvoří vláhový deficit, který velice těžko doháníme. A to mě trápí.

Zdroj: Naše Valašsko 

Scroll to Top