David Gros: Dyje mne nikdy neomrzela. Meandry lákají

Lásce k vodě propadl šestatřicetiletý vodák David Gros už v dětství. Z radosti z pohybu v kánoi se nakonec stalo povolání. Gros působí jako vedoucí vodáckého oddílu Neptun Znojmo a šéf centra Stará vodárna. Rozhovor vyšel v Brněnském deníku a my jej publikujeme v nezměněné podobě.

Jak to bylo se záškoláctvím na divoké vodě?

Byla to Stvořidla na Sázavě na Vysočině. Musel jsem jako čtrnáctiletý za školu, abych ji tenkrát mohl jet. Vím, že to není úplně výchovné, ale byla to veliká výjimka. Voda na našich řekách většinou rychle opadne, proto jsme nemohli váhat.

Na jaké lodi jste vodu sjížděl?

Jel jsem jako naprostý elév na kajaku. Kajak mám nejraději. Začínal jsem na něm a většina divoké vody se jezdí právě na kajaku.

Přibližte pro laiky rozdíl mezi kajakem a kánoí.

Kajak je pro jednoho vodáka. Sedí se v něm s nataženýma nohama a pádlo je oboustranné. Kánoe je pro víc lidí, sedí se normálně, pádla jsou jednostranná.

A co raft? Ten je přeci jen bezpečnější, nebo ne?

Raft často navozuje falešný pocit bezpečí. Spousta lidí si na raftu sjede Vltavu, Dyji nebo jiné klidnější řeky. Pak si řeknou: Když jsme sjeli tohle, pojďme si na raftu zkusit něco těžšího. Třeba rozvodněnou vodu. A to je největší průšvih na českých řekách. Raft na vodnatější řece lze snadno převrhnout. Lidé, kteří s raftem nemají větší zkušenosti, zažívají situaci, kdy je voda velkou silou unáší, kolem plave spousta lidí a plavidlo a lidé často ani nejsou schopni dostat se ke břehu.

Ale na klidné vodě je vhodný třeba pro výuku?

To ne. Nejlepší je začínat na pramicích. Na nich se pádluje, děti se učí souhře v týmu, naučí se velmi dobře zabírat. Pak se lze učit na kánoi. Ten, kdo vodě propadá, pak přechází do kajaku. V něm je vodák bezprostředně spojený s vodou. Musí reagovat na sebemenší proudy či vlny. Ale než se na něm člověk naučí opravdu dobře jezdit, musí aspoň rok intenzivně jezdit, pádlovat, učit se od zkušenějších vodáků ve skupině.

Osobně preferujete kajak?

Kajak je top v pádlování na řekách, především divokých. V našem oddíle je kánoe loď, na které se děti učí základy práce. Pak je přenáší do kajaku. Kdo zůstává u vody delší dobu, zjišťuje, že kajak je to nejlepší.

Dvacet let jste ve vedení vodáckého oddílu Neptun. Kolik dětí jste s kolegy k vodě připoutal?

Tohle asi těžko spočítám. Oddíl se nám navíc díky skvělému zázemí stále rozrůstá. Řádově to mohou být stovky dětí.

Jak si laik může představit práci vodáckého oddílu?

Kromě vodácké činnosti, která je o tom, že se snažíme dětem vštípit lásku k vodě a okolní přírodě, tedy sjíždění řek v přírodě, je jedna z hlavních priorit, aby v oddílu dobře fungovala spolupráce mezi staršími a mladšími členy. Jde o komplexní program, který obsahuje vše od her s míčem, her zaměřených na pohyb a rychlost. Tak aby z celé skupiny dětí, které se učí sociálním návykům, díky oddílu vznikla parta, která se nebojí společně vyrazit na vodu. Na ní pak taková stmelená parta má jistotu, že se může každý na kamarády spolehnout. Vodák by měl díky životu v oddílu vědět, že když se třeba potopí, parta ho v tom nenechá a vždy pomůže.

Co dělají vodáci v zimě?

Od jara do podzimu jezdíme na vodě a učíme mladší. V zimě jezdíme na hory a snažíme se o to, aby vodák byl všestranně rozvinutý.

Jak drahé je být mladým vodákem?

Naše děti, tedy jejich rodiče, platí šest set korun ročně. Vše ostatní mají u nás k dispozici. Jak lodě, pádla, neopreny, přilby. Díky aktivitám, které centrum Stará vodárna má, jsme ekonomicky dobře zabezpečení, a děti tedy mají vše skoro zadarmo.

Máte také zpětnou vazbu od rodičů?

Máme. Někteří z nich s námi jezdí na vodu i na hory. Troufnu si říct, že nemáme nespokojené rodiče. Díky tomu, že se pak o oddílu dál zmiňují a jsou jakýmisi obchodními zástupci oddílu, zaznamenáváme stále větší zájem o členství v oddíle.

Jsou děti ve vašem oddíle těmi, které k vodě přivedl vodák – rodič?

Asi třetina rodičů jsou vodáci. Ostatní s vodou zkušenosti nemají nebo jen minimální. Jejich děti učíme první kroky na vodě.

Nemají tací rodiče o své děti strach?

Ne. Máme jejich důvěru. Takoví rodiče vědí, že s vodou a dětmi máme letité zkušenosti. Vidí, jak s nimi začínáme pracovat. Vidí, jak jedou s námi na velké pramici a postupně se zdokonalují. Všichni naši vedoucí instruktoři mají akreditaci jako vodáčtí instruktoři, většina ovládá záchranu na divoké vodě, každý pak základy první pomoci.

V jakém věku je ideální přihlásit dítě do vodáckého oddílu a kdy je z něj vodák?

Když přijde dítě ve věku osmi let a chodí k nám pravidelně, dokáže ve třinácti letech klasickou turistickou kánoi slušně ovládat. A to lépe než většina dospělých, kteří mají už něco na vodě za sebou. Předěl přichází kolem patnáctého roku. Mladý vodák, který chodí na vodu pravidelně, zná úskalí řeky a její nebezpečí. A to je to důležité. Mladé od patnácti let nahoru bereme na divokou vodu.

Jaké řeky v naší zemi lze označit jako divoké?

V podstatě jsou to všechny rozvodněné potoky na jaře. Divočejší jsou třeba Kamenice, Jizera, Otava do Sušice, raritou jsou pak Čertovy kameny na Šumavě mezi Lipnem jedničkou a dvojkou. Tam se jednou za rok na čtyři dny pustí na víkend voda z Lipna a v tu chvíli je to jedna z největších vod v Evropě.

Kolik vodáků tam bývá?

Je to masová akce, na kterou jezdí celá Evropa, tisíce vodáků. Od nás z oddílu jsme tam loni na přelomu srpna a září byli čtyři. Je to největší adrenalin, který může zažít vodák u nás v zemi.

Jako rodák ze Znojma asi máte nejraději Dyji. Je to tak?

Za ta léta, po která Dyji jezdím, se mi tato domovská řeka neomrzela. Meandry pod Krhovicemi a okolní příroda jsou natolik unikátní, že se mi tam vždy líbí. Nejsou tam stovky lidí ani chatařů, jen pár rybářů. V tomto ohledu je Dyje čistě přírodní řeka.

Máte za sebou zážitek z vody, kdy šlo o něčí život?

Profesionálovi by se nemělo stávat, že se dostane do nebezpečných situací. Profík musí předem dobře vyhodnotit rizika. Prevence je priorita pro to, aby člověk mohl vyrazit se skupinou na divokou vodu. Jeden z dramatických zážitků mám z posledních Čerťáků. Cvakli jsme se na raftu. Byl to relativně obtížný úsek. Naštěstí z toho nakonec byla úsměvná historka. Uvízl jsem totiž uprostřed řeky na kameni a proud mi začal stahovat nové kraťasy, které jsem neměl ještě vyzkoušené. V té kalné vodě to naštěstí nebylo vidět, ale nemohl jsem se spustit z toho kamene dolů. Bylo to nejzajímavější místo, takže všude kolem bylo plno lidí, novinářů, samý foťák s dlouhým objektivem… Nakonec jsem to zvládl.

Další vaše nezapomenutelné zážitky z vody byly dramatičtější?

Nejhorší chvíli jsem kupodivu měl u nás na Dyji. Kamarád se cvakl na kánoi. Jak byla vyšší hladina vody, nebyla vidět větev, která bývá obvykle půl metru nad vodou. Chytla jej za vestu tak, že ho při silném proudu nemohla pustit. Byl tam asi čtyřicet sekund. Nakonec se větev zlomila a byl volný. Zvládl to. Netopil se. Jen si lokl. Do nemocnice jsme s ním ovšem jeli.

 

Scroll to Top