Ještě nikdy jsem nezažil takové ticho, vzpomíná na povodně tehdejší místostarosta Ústí ...

Pavel Sedláček byl v roce 1997 místostarostou Ústí nad Orlicí. Město bylo tehdy v povodí Labe postiženou velkou vodou nejvíce. Nikdy jsem se s ničím podobným v takovém rozsahu nesetkal. Nezapomenu na ráno po hrozné noci, když jsme si se starostou Karlem Škarkou prohlíželi, co všechno se stalo, a bylo to strašné. Domy byly zatopené do půl oken, byty vymleté. Bylo to úděsné, co voda způsobila,“ řekl tehdejší místostarosta Pavel Sedláček. Rozhovor byl převzat z Mladé fronty DNES a náš portál ho publikuje v kompletním znění . 

Co se vám při vzpomínce na povodeň v roce 1997 vybaví nejdřív? 

To mrtvolné ticho po té nejhorší noci druhý den ráno u hotelu Avion, kdy byli všichni obyvatelé z okolních domů pryč a ani vlaky nejezdily. To bylo možné slyšet špendlík upadnout. Ještě nikdy jsem nezažil ticho, které vůbec nic nenarušovalo. 

A co ještě? 

Potom byl dost špatný zážitek v Zahradní ulici, když jsem viděl, jak vypadají krásné staré ústecké chalupy, které tvoří památkovou zónu. Některé byly postavené z vepřovice, byly namočené až po okna a myslel jsem si, že to nemohou přežít. Je až neuvěřitelné, že prakticky všechny přežily a dnes jsou předělané na krásné bydlení. Přál bych jim, aby se tak velká voda už nikdy do ulic nevrátila. 

Jak lidé na vodu ve svých staveních reagovali? 

Jak kteří. Šok to byl pro všechny, když třeba ani nestačili vynosit nábytek, své osobní věci i leccos jiného a nebylo možné se bránit. Silnější povahy to braly tak, že se žije dál, a bylo to úžasné sledovat. A někteří to brali opravdu tragicky. Musí být hrozné přijít najednou například o všechny fotografie či dopisy a zůstat bez hmatatelných vzpomínek. 

Jste autorem fotky z povodní, která vzbudila ohlas a dostala se i na pohlednici. Můžete popsat okolnosti jejího vzniku? 

Když jsme se se starostou vrátili na křižovatku u Václava, která se přeměnila na obrovské neskutečné jezero se zatopeným hotelem Avion, jakýmsi symbolem povodní, najednou poblíž dorazila kánoe s Honzou Škarkou a panem Bajusem, ze které vylezl pes. Byl to pes pana Pokorného z chaloupky za Avionem, ve které zůstal sám, proto ho chlapci vzali s sebou. Ti ale od člunu odešli, a pes u něj zůstal, tak jsem zmáčkl spoušť. A mimochodem majitel psa si musel najít bydliště jinde, o psa se neměl kdo starat, a tak se ho ujala rodina faráře Erwina Kukuczky. 

Po povodni se ukázalo, že žádné instituce, úředníci ani záchranáři na ni nebyli připraveni a tak akceschopní, jak bylo potřeba. Souhlasíte s tímto tvrzením? 

Určitě. Všechno bylo na papírech, ale skutečnost byla jiná. Chtělo to selský rozum do dlaní a okamžitě řešit situace tak, jak vznikaly, což žádné směrnice neudělají. 

Říká se, že všechno zlé je k něčemu dobré. Platilo to i o povodni? Pomohla alespoň něčemu?

Samozřejmě ve všech městech a obcích se přepracovávaly povodňové manuály, do kterých již byly zahrnuty konkrétní zkušenosti a poznatky z povodně. Byly opraveny poldry nad Třebovkou. Byl zpracován nový zpřísněný provozní řád na rybníku Hvězda a tak dál. 

Myslíte si, že se udělalo maximum pro to, aby se tak velká voda už v Ústí neobjevila?

Určitě se udělalo mnoho opatření. Povodí Labe systematicky v úpravách pokračuje od rybníku Hvězda přes Třebovice, Rybník, Českou a Dlouhou Třebovou, ale připadá mně, že nejpostiženější část, a tou byly tehdy Kerhartice, na zásadní úpravy stále čekají. Doufejme, že podobná povodeň v dohledné době nepřijde.

Stal jste se také účastníkem popovodňové návštěvy prezidenta Václava Havla v Ústí nad Orlicí, a tedy svědkem tehdy mediálně přetřásaného přejezdu přes trať při spuštěných závorách. Jak na tyto chvíle vzpomínáte? 

Bylo to asi čtrnáct dní po povodni. Starosta byl na dovolené a na mně bylo, abych prezidenta za město přivítal. Hned při setkání u hasičské zbrojnice, kam přijel s tehdy čerstvou novomanželkou Dášou, mu přednosta okresního úřadu Ivan Týče obšírně líčil situaci na okrese. Pak jsme se jeli podívat na škody do Dlouhé Třebové, odkud jsme se vraceli do Kerhartic, tehdy nejvíce poškozené části města. Když jsme přijížděli k přejezdu přes hlavní železniční trať, byly u ní závory typu cik cak, tedy vždy jen na jedné straně, takže se dala trať přejet jakousi myškou. Vpředu jela ochranka, za ní prezident, my jsme jeli v autě s přednostou hned za ním, za námi pak další smečka doprovodu a novinářů. Ochranka a prezidentské auto najednou udělaly myšku mezi závorami a my vyrazili hned za nimi, aby prezident nezůstal bez hostitelů. Řidič auta za námi si to už netroufl, tím spíš, že z hradla už křičel nádražák, že jede vlak. Ti, co se zastavili, nás potom dojeli, ale byl z toho pak malér, protože novináři to rozmázli a více se v novinách psalo o přejezdu než o cíli Havlovy návštěvy. 

Proč prezident tak spěchal? 

Příčina byla úplně přirozená. Brzy jsme totiž zastavili u rozestavěných bývalých dělnických domů, které se předělávaly na domov důchodců. Václav Havel zamířil ke staveništi a já se hnal za ním, abych mu vysvětlil, co tam stavíme. Za ním tam zamířil už jen jeden bodygard, jeho žena Dáša a já. Ale pan prezident, namísto, aby se zeptal, co tam stavíme, se jen tak obyčejně a zároveň úžasně zeptal -je tady někde záchod? Naštěstí tam byly v provozu původní záchody a byly kupodivu čisté. Neboli ukázalo se, že se v itineráři zapomnělo na to, že i prezident si někdy musí odskočit. 

Ovšem později napsal prezidentův mluvčí Ladislav Špaček ve své vzpomínkové knize, že železničáři byli o přejezdu mezi závorami předem informováni…
 

Tomu nevěřím, protože vlak už opravdu vyjel z nádraží, potvrdili to i další lidé za námi. Nemyslím si, že by vlak čekal kvůli prezidentské koloně, a i když mám pana Špačka rád, uznávám, že nemohl naplno napsat, jak to bylo. 

Foto: iDNES

Scroll to Top