Václav Cílek: Za sucha v Česku může tání ledovců

blank

Česko opět bojuje s extrémním suchem v krajině. Podle významného českého klimatologa a geologa Václava Cílka současný stav v Česku ovlivňuje situace v Antarktidě. Cílek také varuje před bakteriemi antrax, které kvůli rozmrzání půdy představují nevyzpytatelnou hrozbu. Rozhovor vyšel v časopisu Týden a naše redakce ho publikuje v plném znění.

Proč je u nás opět takové sucho?

Ten průšvih se zřetelně projevuje už od roku 2005. V roce 2015 jsme tady měli první velké sucho, které jsme vnímali jako větší problém. Přitom jsme si ale na něj zadělali už deset let předtím. Situace, která nastala, teď pokračuje dále, stačí si uvědomit několik věcí, které to dokládají.

Co přesně máte na mysli?

Ještě před polovinou letošního května, tedy poměrně nedávno, tady byla jinovatka a celkem napršeno. Panovalo studené a poměrně vlhké počasí. První indicie sucha se začaly objevovat začátkem června. A když se teď podíváte na kopce, třeba i na Šumavě nebo v Rakousku, stav vegetace odpovídá druhé polovině srpna. To už je poměrně jasné varování, že něco není v pořádku.

A další indicie?

Když jsem byl malý, báli se lidé, aby jim nepropršela dovolená, aby zkrátka týden nebo dva nepršelo. Takové počasí už dnes snad ani neexistuje. Máme bouřky z veder, přívalové deště, ale v krajině scházejí takzvané zahradnické deště, dříve běžné. I kdyby dnes mělo pět dní pršet, už po třech dnech se začnou zvedat hladiny řek. Dlouhodobé srážkové průměry jsou v podstatě třicet let stejné, krajina ale přitom odvádí daleko větší množství vody. Když to shrnu, za rok spadne stejné množství vody, ale jindy a jiným způsobem.

Proč není půda schopna absorbovat vodu?

Sucho se začíná projevovat i v místech, kde má působení člověka na přírodu minimální vliv. Třeba v částech Šumavy, kde už zasychají v poměrně přirozeném lese i bělomechy. Zde je problém v již zmíněné distribuci srážek a celkově horkém počasí. Druhá věc je kvalita půdy, to platí obecně pro celou krajinu. Aby mohla nasávat vodu, jsou důležité tři faktory: pomalé tání sněhu, který doplňuje podzemní zásobníky přibližně ze třiceti procent. Jiná věc je život v půdě, organismy, které v ní vytvářejí makropóry, jimiž se vsakuje dvacet až třicet procent dešťové vody. Jenže herbicidy a pesticidy tento život zlikvidovaly, takže makropóry nám teď chybějí.

A třetí věc?

Zhutňování půdy. Způsobuje ho těžká zemědělská technika, ale opět především absence organických složek, které sají vodu, zajišťují pohyb v půdě a její drobtovitou strukturu. Současné sucho je nebezpečné tím, že se při něm sčítají všechny tři jmenované faktory. V minulém roce u nás zasedalo několik komisí, které problémy s vodou a suchem řešily. Vymyslely okolo čtyř stovek různých opatření, jako zásadní problém ale nakonec označily právě stav půdy.

Těch čtyři sta kroků na ochranu vod mimo jiné počítá se stavbou velkých vodních přehrad i menších nádrží. Třeba rybníky se ale stavěly i dříve. Proč jsme od nich upustili?

Byl velký hlad po zemědělské půdě, takže se rybníky likvidovaly. S nástupem modernity navíc každého zajímaly velké betonové nádrže. Rybníky měly přitom výhodu, že se vytvářely celé rybniční soustavy, některé z nich poháněly hamry, byly zdroji energie. Ale ani rybníky nejsou receptem proti suchu. Voda, která z nich prosakuje mimo nádrž, má vliv na několik desítek metrů. Ale co se zbytkem krajiny? Nádrže jsou dobré v okamžiku, kdy uvažujete pouze o říčním systému. Ale my jsme také zemědělská oblast, je zde spousta vesnic, takže musíme uvažovat o plošných opatřeních. A tady pomohou tisíce nebo miliony drobností, ať už jsou to vsakovací rýhy, nebo dobře upravené cesty. K tomu stačí jenom člověk s rýčem. Moje představa je taková, že nás sucho donutí – podobně jako naše předky koncem devatenáctého století – zabývat se vodou bez ohledu na evropské dotace nebo programy ministerstva životního prostředí.

Bereme opakující se sucha vážně?

Lidé si začnou věci uvědomovat, až když se jich týkají. A tento ráz počasí se nás týká. Ztrácíme vodu ve studních, přibývá horkých dní, což konkrétně pro lidi ve městech znamená výrazné zhoršení životních podmínek. Když tam měříme teplotu ve stínu, je často o šest až osm stupňů vyšší než teplota udávaná v předpovědi počasí. Platí to zejména u teplot nad třicet stupňů Celsia. U nás to zatím tak velký problém není, ale kdyby byly třeba v Pákistánu dlouhodobě teploty nad čtyřicet stupňů, město se zahřeje na šedesát stupňů. To už lidé nevydrží.

Zmínil jste vysychání studní. Jaký je stav podzemní vody v Česku?

Situace je místo od místa odlišná. Když máme písčité nebo štěrkové půdy, hladina vody může dočasně poklesnout, ale objem jejích celkových zásob je stále obrovský. Horší je to v místech, kde jsou takzvané puklinové zásobníky, tedy třeba na Českomoravské vrchovině s rulovým podložím. Pukliny mají mnohem menší kapacitu a nedostatek vody se tu projeví daleko dříve.

Průměrný Čech spotřebuje denně 88 litrů vody. Je to hodně, nebo málo?

Podle světových zdravotnických organizací je minimální doporučená denní dávka padesát litrů na osobu. To by mělo být garantováno jako základní lidské právo. Devadesát litrů, když uvážíme, že více než dvacet procent splachujeme, je naprosto přiměřených. Vodou se podle mého nijak zvlášť šetřit nemusí. Její cena vás k tomu vlastně donutí sama. Ale to, co je žádoucí, a nová města by tak měla už být projektována, je sběr šedé, odpadní a dešťové vody na zavlažování nebo splachování.

Máte nějaký vlastní způsob hospodaření s vodou? Třeba na své chalupě na Kokořínsku?

Máme tam studnu, která je 38 metrů hluboká a kde voda klesla pod čerpadlo, takže ji nemůžeme využívat. Ale jinak je tam vodovod. V blízké době se chystám začít zachytávat dešťovou vodu.

Poradil byste si v situaci kritického nedostatku vody?

Už za minulého režimu zpracovala civilní obrana Prahy seznam pramenů a studní na území hlavního města. Kvůli úniku z kanalizace ale voda u většiny z nich není pitná, má například vysoký obsah dusičnanů. Nicméně Praha má stále ještě Vltavu a vodu z ní si lze přefiltrovat. Například nanovláknový filtr, který stojí tisíc korun, má vydržet čtyři sta kubíků. Už mnoho let všem říkám, že by měli mít doma filtr na vodu, a to třeba z důvodů blackoutu. Pak totiž teče z vodovodu kontaminovaná voda.

Který stát či národ je pro vás přístupem k hospodaření s vodou inspirativní?

Především Blízký východ, třeba Izrael. Vody tam měli vždycky málo, přicházela sezonně, například v podobě zimních dešťů, takže ji museli zachytit. Mají proto různé techniky, co s jejím nedostatkem dělat. Když dejme tomu teče vodní proud, je nutné ho rozšiřovat, zpomalovat příčnými hrázemi, prodlužovat trasu vodní cesty. Těch technik je spousta. Inspiraci lze ale najít i u některých indiánských kmenů, které budují podzemní vodní nádrže pro sebe i své potomky.

Existují katastrofické vize, že v případě pokračování současné situace bude v Česku na konci století o pět stupňů tepleji a středomořské klima. Co by to pro nás znamenalo?

I kdyby teď všichni podepsali a dodržovali pařížské dohody, globální teplota se koncem století stejně zvedne rámcově o dva stupně Celsia. Zejména proto, že oxid uhličitý uvolňovaný člověkem částečně vstoupí do oceánu, kde je delší dobu vězněn a až potom se dostává ven. Plný účinek oxidu uhličitého se tedy dostavuje po osmdesáti, možná až sto letech. A částečný během třiceti let. Nyní jsme tedy ještě nezažili ani plný účinek oxidu uhličitého uvolněného v roce 1990. Jenže evropské klima je rovněž hodně nevypočitatelné.

V čem?

Už před dvaceti lety bylo zpozorováno, že středozemní oblast vysychá a srážky v severní Evropě naopak rostou, zhruba o deset procent. Těžko tedy s jistotou říct, co přesně nás čeká.

Co ovlivňuje evropské klima nejvíce?

Momentálně situace v Arktidě. A všichni klimatologové, kteří odtamtud přijíždějí, jsou naprosto vyděšeni. Říkají, že nic takového ještě nezažili. Procesy tam neuvěřitelným způsobem akcelerují.

K čemu přesně dochází?

Arktida se otepluje dvojnásobně až trojnásobně rychleji než zbytek světa a dochází k rekordnímu tání ledu. Má to dvojí efekt. Jednak se snižuje rozloha celého arktického ledovce, současně dochází i k rychlému tání druhého, grónského ledovce. A pak je tu pochopitelně velký problém, že se z tajícího permafrostu uvolňuje metan, který způsobuje další oteplování.

Jaký to může mít dopad na přírodu, ekosystém nebo lidstvo?

Jestli chcete jeden konkrétní dopad na lidi – začne se propadat většina ropovodů a plynovodů, které jsou na poloostrově Jamal a zásobují část Evropy. Zmizí celá sibiřská města, už dnes kompletně mizí sibiřské čtvrtě. Také se hodně málo mluví o tom, že na Sibiři v 19. a 20. století zahynulo kvůli antraxu několik set tisíc sobů, byla tam epidemie neštovic, během níž v některých městech zemřela skoro třetina lidí.

Jejich ostatky jsou teď nebezpečné?

Byli pohřbeni velice mělko, půda se rozmrazuje, bacily se uvolňují a teď kvůli tomu umírají lidé na antrax. Otvírá se tam Pandořina skříňka. Mohou se oživovat viry a bacily staré i miliony let. Na Sibiř nyní přichází daleko více turistů a těžařů než dříve, tamější populace významně roste. A všichni ti lidé jsou potenciálně v ohrožení.

Jsou ve hře i jiné klimatické scénáře, třeba ty počítající s globálním ochlazováním?

Například americký klimatolog James Hansen zveřejnil model, byť podle mnohých kontroverzní, který říká, že pokud bude tání grónských ledovců pokračovat takovýmto tempem, dojde k zablokování přenosu tepla následkem oceánského proudění a klima v Evropě se okolo roku 2050 začne opět ochlazovat. Jenže málokdy nastane situace, že by se plynulá křivka oteplovací překlopila do plynulé křivky ochlazovací. Místo toho spíše hrozí extrémní teplotní výkyvy. Výrazné projevy klimatické změny budou podle mého názoru viditelné nejpozději do třiceti let.

Jaký dopad by na nás takové změny měly?

Lze očekávat, že v jednu chvíli dojde k omezení jihovýchodního monzunu, což by způsobilo vyschnutí části Číny a Indie. Ty budou muset začít dovážet potraviny z Evropy, lze tedy čekat bouřlivé rozkolísání cenové hladiny potravin. Vždyť už nyní přestává Španělsko kvůli suchu pěstovat zeleninu a některé její druhy výrazně zdražují. Člověk je ale s počasím spjat z hlediska evoluce daleko více, citlivě ho vnímáme a ovlivňuje i naši psychiku.

Přinese tedy rozkolísání klimatu například deprese, podrážděnost, agresi?

Již několikrát jsem to zažil třeba na Blízkém východě. V okamžiku, kdy je dlouhotrvající sucho, nebo když se v Indii čeká na monzun, jsou lidé nervózní, neklidní, nic jim nedělá radost. Není náhoda, že pokud se podíváte na suché oblasti Evropy, je to zejména Řecko či jižní Španělsko, v budoucnu se přidá část Bulharska a Rumunska. Největší sucho na východní Ukrajině je nyní v oblastech Donbas a Luhansk. Teď to vypadá, že chci na sucho svádět všechno včetně politických konfliktů, jenže když je člověk ve stresu, potřebuje uklidnit. A kdo to uklidnění dodá? Populistický politik. Nacionalistická strana. Neurčitý existenční pocit ve finále roztočí kolo konfliktů.

Jak se to projeví v Česku?

Tady bych očekával trochu jiný průběh. Budeme nadávat na špatnou privatizaci českého vodárenského průmyslu, dalším problémem může být to, že města do značné míry kradou vodu venkovu. Pořád ale máme zelené louky a v potocích vodu, takže bezprostřední konflikt tohoto typu podle mě nehrozí.

Před časem jste doporučoval pořídit si zahrádku. Bude to nezbytnost i vzhledem ke zdražováním potravin kvůli suchu?

Trochu jsem to přehodnotil. Dnes jsem mluvil s kamarádkou, říkala mi, že v jejich zahrádkářské kolonii se asi bude střílet. Je to proto, že si část lidí navykla chodit tam krást, ovoce, zeleninu a nově i vodu. Policie to ovšem vůbec neřeší, protože pro ni jsou to malé škody. Takže ano, zahrádka je dobrá, druhá otázka ale je, jak si tu zahrádku ochránit.

Václav Cílek je geolog, klimatolog a spisovatel. Vystudoval geologii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Osm let pracoval jako ředitel Geologického ústavu Akademie věd ČR a nyní v ústavu působí jako vědecký pracovník v oddělení environmentální geologie a geochemie. Cílek se zabývá změnami klimatu, vývojem české krajiny a vztahem mezi civilizací a přírodou.

 

 

 

Scroll to Top