Milan Rozsypal: Nahození udice do vody je pro mě jako laskavé pohlazení

blank

Milan Rozsypal je jedním z nejuznávanějších rybářů v České republice. Ryby loví jak na své oblíbené řece Svitavě, tak po celém světě. Navštívil například JAR, Mongolsko, Aljašku, Sibiř nebo Skandinávii. O své zážitky se podělil třeba v brněnské onkologické nemocnici na Žlutém kopci. Pro jednapadesátiletého Rozsypala to byla největší odměna. Přinášíme kompletní rozhovor, který vyšel v Deníku.

Jak jste se k rybaření dostal? 
Ve třetí třídě většina spolužáků začala rybařit. Otec mi slíbil, že když vysvědčení dopadne dobře, že mi za to koupí rybářský prut a povolenku. Už nevím, jak dopadlo vysvědčení, ale táta mi prut koupil a já začal rybařit na Vranovské přehradě. Po týdnu rybaření jsem nechytl nic. 

Nechtěl jste to vzdát? 
Ne, naopak. Začalo mi to hlodat v hlavě, co dělám špatně a proč jsem nic nechytil. Pak jsem pokračoval na rybníku na návsi ve Výčapech za Třebíčí a tam jsem nakonec ulovil svého prvního kapra. 

Kde jste čerpal informace, od starších rybářů? 
Nebylo starších rybářů, rybařili jsme tak, že jsem stál a koukal jsem, jak to mají rybáři navléknuté. Začátky byly krušné, metoda omyl a pokus. Vzpomínám si, jak jsem jednou vytáhl háček a díval jsem se, jestli tam mám těsto. V tom okamžiku se mi rozvázal uzlík na vlasci a háček spadl do vody. Tak špatně jsem to uměl. Ale všechno postupně šlo a pomalu jsem se učil. Tenkrát ještě tolik literatury nebylo, četl jsem knihy Zdeňka Šimka. Postupně jsem na to přicházel i v rybářském kroužku v Adamově. 

Na ryby jste chodil i se svým bratrem, to vy jste ho k této zálibě přivedl? 
Ano, bratr měl velice rád zvířata a nechtěl jim ubližovat. Já jsem občas nějakou rybu přinesl a chtěl jsem, aby šel chytat se mnou. Jednou takto chytil prvního pstruha na řece Svitavě a propadl tomu. 

Lovíte tedy radši sám, nebo právě takto s rodinou či přáteli? 
Kdysi jsem rybařil i závodně, tak jsem měl radost, že uvidím kamarády z celé České republiky a že se podívám na jiné revíry. Tehdy mě bavilo rybaření ve skupině, ale jak jsem starší, potěší mě, když jdou se mnou na ryby i synové. Nejlepší je to však s Amálkou, fenkou zlatého retrívra. Jsem rád, když jdeme na ryby spolu. Ona mi je plaší a aspoň jich tolik nechytnu. 

Kdy jste začal závodně rybařit? 
To si nevzpomenu. V rybaření je několik odvětví a já se věnuji chytání na přívlač. Je to způsob rybaření, při kterém se nahazuje do vody umělá nástraha – napodobenina rybičky, která se při přitahování všelijak leskne, kmitá, pohybuje. Když na ni nic neskočí, jdu o kousek dál a tam znovu nahodím. Tento způsob rybaření mě bavil od dětství nejvíce a dodnes mi to asi zůstalo. Nahození udice do vody je jako laskavé pohlazení. 

Jaká je kvalita vody na Blanensku? 
Protože na řece Svitavě rybařím velice dlouho, pár desítek let určitě, mám možnost srovnávat. Dříve byla kvalita vody špatná, nefungovaly čistírny odpadních vod, podél toku bylo hodně strojírenských závodů a velice často docházelo k různým haváriím. Tehdy tam ale bývalo dost pstruhů a jiných ryb. Dnes se kvalita vody zlepšila, ale ryb ubývá. Voda neodpovídá tomu, co ryby potřebují. Viděl jsem některé studie, které říkají, že to souvisí třeba s hormonální antikoncepcí, která se dostává přes odpadní vody do řek a má vliv na přirozené rozmnožování ryb. Zvýšené sucho snižuje hladinu a vzniká kyslíkový deficit. Teplota vody roste a podmínky v řece se mění, to ale není jen problém řeky Svitavy, ale celého světa. 


Máte procestovanou velkou část světa, můžete zmínit, které rybářské destinace vám přinesly nezapomenutelný zážitek? 

Z každé země si takové zážitky nesu, a to i třeba z Indie, kde jsem byl v období velmi silných monzunových dešťů a nerybařil jsem tam. Procházel jsem podhůřím Himálají, kde byly vesnice odříznuté od okolního světa. Viděl jsem, že i když lidé měli málo, dokázali být šťastní a žili velice klidným způsobem života, stejně jako v Mongolsku, kde jsem byl asi osmkrát. 

A co vaše cestování po Aljašce? 
Aljaška je velmi zajímavá země, ale její krása začíná až tam, kde končí asfaltové silnice. Tam, kam se dostane civilizace, to nestojí za nic. V porovnání se Sibiří je Aljaška na první pohled malebnější. Sibiř je taková opravdovější, taková jak život. Někdy dokáže být tvrdá. Na Aljašce jedete, potkáte benzínku, kde vám prodají pizzu. Kdežto na Sibiři si musíte všechno obstarat sami, jinak nemáte co jíst. Lidé na Sibiři k sobě mají blíž, protože vědí, že když se dostanou do potíží, jsou odkázaní na pomoc druhého. Aljaška je taková atraktivní a Sibiř taková syrová. 

Býváte při svých cestách často v nebezpečí? 
Já žádné nebezpečí na cestách nevnímám. Sice se mi třeba stalo, že jsme se brodili autem přes vodu a auto se zaplavilo uprostřed řeky a začal s ním cloumat proud. Pak jsme ale všichni vylezli, protože jsme museli. Musíte, protože nikdo jiný vám nepomůže. Když se vám rozpadnou boty, tak se svážou provázky a zase se jde. Vnímám to tak, že se člověk musí chovat tak, aby neohrozil sebe nebo jiné. Vyloženě o život mi nikdy nešlo. 

Na který ze svých úlovků jste nejvíce pyšný? 
Na žádný. Chytil jsem žraloka, který měl sto osmdesát kilo. Když jsem jel do Afriky, říkal jsem si, jaké to bude rybaření. Skončilo to tak, že jsem zasekl žraloka, půl hodiny běhal po pláži, po skalách, on se mnou cloumal, navíjel jsem, dřel jsem se s tím. Když se žralok přiblížil ke břehu, popadl ho děs, protože tušil, že by mohl být vytažený na břeh. Proto znovu vyrazil na moře, kde na něj číhali ještě větší žraloci, kterých se bál. Po tři čtvrtě hodině jsem ho nakonec zdolal. Průvodce jásal, protože na tom místě to byl mimořádný úlovek. Já jsem si ale tehdy řekl, že je mi milejší, když jdu s fenkou Amálkou na Svitavu. Byl to asi velký úlovek, který jsme nakonec změřili a očipovali a pustili zpět do moře.

Proč jste přestal závodně rybařit? 
Dostal jsem se až na mistrovství světa v lovu pstruhů do Portugalska, kde jsme skončili na druhém místě. Pak jsem viděl nějaké závodnické finty a manažerské rozhodnutí. Říkal jsem si, že závodnickou kariérou jsem si prošel a viděl, co jsem potřeboval, hodně času jsem trávil trénováním a přípravami. Věděl jsem, že to nebylo úplně to, co bych chtěl dělat. Když jsem skončil se závodní kariérou, řekl jsem si, že teď budu rybařit tak, jak chci já, a začal jsem jezdit po světě. 

Kam se podíváte příště? 
To nevím, ale myslím si, že s fenkou Amálkou na Svitavu. 

 

Scroll to Top