Oldřich Vlasák: Kvůli ochraně podzemní vody a snížení znečištění vodních toků voda ...

Server vodarenstvi.cz si dovoluje otisknout komentář ředitele SOVAK ČR Oldřicha Vlasáka reagující na tiskovou zprávu MŽP ČR „Kvůli ochraně podzemní vody a snížení znečištění vodních toků voda nezdraží!“, která byla otištěna v čísle 9/2016 časopisu Vodní hospodářství. Reakce vyšla ve stejném periodiku (12/2016) a je na internetových stránkách volně otevřena čtenářům.

V poslední době jsme byli svědky vášnivých diskusí, které se rozpoutaly kolem novely vodního zákona předložené Ministerstvem životního prostředí a to zejména v části poplatků za odběr podzemní vody, je ovšem chybou vidět tento dopad jako jediný, neboť původní novela totiž počítala i se zásadním zvýšením zátěže stočného v poplatcích za vypouštění vod odpadních a spotřebitelé by tak byli v roce 2023 navíc zatíženi 3,3 miliardami korun. Tato novela byla nakonec předkladatelem dne 23. 8. 2016 stažena z jednání vlády. Dne 5. 10. 2016 pak vláda schválila upravenou novelu vodního zákona, která reaguje na proces implementace evropského práva a zpřesňuje současný stav zákona. Pojďme si tedy připomenout, jaké změny tolik probíraná původní poplatková novela vodního zákona vlastně nachystala.

Změna výše poplatků za odběr podzemních vod

Snahou předkladatele bylo do roku 2022 navýšit poplatky za odběr podzemních vod o 300 % z 2 Kč/m3 původně na 8 Kč/m3 a po úpravě z meziresortního připomínkového řízení na 6 Kč/m3. Jako hlavní motivaci tohoto kroku předkladatel uváděl snahu více využívat povrchové zdroje pro výrobu vody pitné a zabránit údajnému nadměrnému využívání vod podzemních.

V prvé řadě je nutné si uvědomit, že členění odběrů podzemních a povrchových vod v České republice je dáno především místními podmínkami, vodnatostí toků v regionech, vybudovanými kapacitami úpraven a vodárenských nádrží a také snahou zajistit obyvatelstvu co nejlepší kvalitu těchto vod. Řada měst a obcí jednoduše nemá možnost jakýmkoliv způsobem ovlivnit svůj zdroj pitné vody. Počet obyvatel zásobovaných výhradně vodou z podzemního zdroje přesahuje 4 miliony [1]. Tato skutečnost dokládá, že pro značnou část obyvatel, a to zejména v malých aglomeracích, nelze zajistit zásobování pitnou vodou jiným způsobem než z podzemního zdroje vod. V absolutní většině těchto případů je zajištění jiného zdroje nereálné a ekonomicky neobhajitelné. Z těchto důvodů se v České republice dlouhodobě pohybuje poměr mezi pitnou vodou vyrobenou z povrchových vod a podzemních vod cca 1 : 1. Tento poměr je dlouhodobý a i přes různé výkyvy ve prospěch povrchových či podzemních vod v průběhu uplynulých let relativně neměnný. Například v roce 2015, kdy Česká republika čelila následkům sucha, došlo po mnoha letech k nárůstu výroby pitné vody, oproti roku 2014 o 4,2 %. Nárůst výroby pitné vody z vody povrchové činil 6,7 %, zatímco nárůst z vody podzemní pouze 1,8 %.

Ministerstvo životního prostředí ve svých vyjádřeních rovněž soustavně bagatelizovalo dopad zvýšení poplatku za odběr podzemních vod na výši plateb za vodné. Dopad na konečného spotřebitele by nebylo prosté zvýšení poplatku, ale konečné promítnutí v ceně za vodné a stočné, které je díky technologické spotřebě vody při úpravě, ztrátám v distribuci, zisku a DPH o více jak 70 % vyšší, tedy nárůst poplatku o 4 Kč za m3 je fakticky nárůstem ceny o 7 Kč za m3! Navíc novela navrhovala snížení limitu zpoplatnění menších odběrů, které by pro malá sídla znamenalo nárůst rovnou o 6 Kč za m3 (fakticky 10 Kč za m3). Při použití čísel Ministerstva životního prostředí je celkové navýšení pro oblasti zásobované podzemní vodou 248 Kč za osobu a rok.

Jako další důvod pro zvyšování poplatků za odběr podzemních vod byla snaha předkladatele srovnat její výši s platbami za odběr vod povrchových. Vyrovnání výše plateb lze vnímat jako krok správným směrem, nejprve je ale nutné vzít v potaz rozdílný charakter plateb za odběr vod podzemních a povrchových. Zatímco poplatek za odběr vod podzemních je z 50 % příjmem Státního fondu životního prostředí a z 50 % příjmem kraje, poplatek za odběr povrchových vod je příjmem příslušného státního podniku Povodí. V současné době poplatky za odběr povrchových vod tvoří více jak 70 % všech jejich příjmů. Ostatní příjmy jsou tvořeny platbami za vyrobenou elektrickou energii (cca 12  %), příjmy z pronájmu nemovitého majetku atd. Příspěvek od státu činí cca 7 %, a to pouze v případě, kdy podniky Povodí mohou využívat programové financování [2]. Takto nastavené financování podniků Povodí má za následek, že poplatek za odběr povrchových vod má v dnešní době téměř výhradně fiskální charakter, regulační role poplatku je téměř potlačena. Snižování odběru povrchových vod ať už ze strany vodáren, či průmyslu a energetiky má dopad na konstantní růst výše poplatků za odběr povrchových vod. Například na území působnosti podniku Povodí Moravy tento poplatek již dnes činí 6,65 Kč bez DPH a srovnání výše plateb za odběr podzemních a povrchových vod by tak tato novela rozhodně nepřinesla. Tento systém financování státních podniků povodí vede k neustálému nárůstu cen poplatků za odběr povrchových vod, což je dlouhodobě neudržitelné.

Obr. 1. Souhrnné ukazatele položek ve vyúčtování pro pitnou vodu za rok 2014 – skupina 50 – (v mil. Kč; %)

Změna určení poplatků za odběr podzemních vod

Předkládaná novela vodního zákona rovněž měnila rozdělení výnosu poplatku za odebrané množství podzemní vody následujícím způsobem:

  • 25 % příjmem rozpočtu kraje, na jehož území se odběr podzemní vody uskutečňuje;
    • 25 % příjmem státního rozpočtu;
    • 50 % příjmem rozpočtu Státního fondu životního prostředí České republiky.

V návrhu novely vodního zákona zůstal podíl příjmu z poplatků za odběr podzemních vod pro Státní fond životního prostředí mimo primární určení na výstavbu a obnovu vodohospodářské infrastruktury a naopak byla uvedena vágní formulace, že nový příjem může být (ovšem také vůbec nemusí) použit především na zlepšování ochrany kvality a množství vod a sledování množství a kvality vod. Určení podílu příjmu pro státní rozpočet pak nebylo definováno vůbec. Je sice chvályhodné, že SFŽP ČR do dnešního dne podpořil projekty v oblasti vodního hospodářství v celkové výši 32 mld. Kč, přesto nelze odmítání zavedení účelovosti poplatku z principiálních důvodů hodnotit pozitivně.

Poplatky za vypouštění odpadních vod do vod povrchových

Předkládaná novela významným způsobem rovněž zvyšovala poplatky za vypouštění odpadních vod do vod povrchových – jen poplatek za objem vypouštěných odpadních vod byl původně navržen ve zvýšené podobě o 900 % z 0,1 Kč/m3 na 1 Kč/m3 a po meziresortním připomínkovém řízení zvýšený dvojnásobně na 0,2 Kč/m3. U poplatků za konkrétní parametry znečištění (např. celkový dusík, fosfor, AOX) se navýšení pohybovalo v několikanásobcích stávajícího stavu a paralelně byly více jak o polovinu sníženy koncentrační i bilanční hladiny zpoplatnění. Přitom již dnes patří ČR co do limitů a výše těchto poplatků na úplnou špici v rámci střední a východní Evropy i bohužel celé EU. Je nutné vnímat, že samotné zvýšení poplatků by se promítlo do zvýšení nákladů za stočné, a to zejména v menších lokalitách, kde pro konkrétní lokality navýšení plateb za stočné může dosáhnout až 15 Kč za m3. Paralelně by následovalo i zvýšení investiční nákladů a to i u čistíren odpadních vod, které byly postaveny či rekonstruovány v posledních letech, často za využití prostředků z EU a které by nesplňovaly limity požadované novelou vodního zákona.

Obr. 2. Souhrnné ukazatele položek ve vyúčtování pro vodu odpadní za rok 2014 – skupina 50 – (v mil. Kč; %)

Zrušení kontrolních laboratoří

Zrušení institutu kontrolních laboratoří a z nově vybraných poplatků za vypouštění odpadních vod udělení exkluzivity laboratořím státních podniků Povodí na rozbory vypouštěných odpadních vod z čistíren odpadních vod by znamenalo zpochybnění zavedeného systému akreditace ČIA a ASLAB a nezávislosti akreditovaných laboratoří. V řadě případů by rovněž došlo k existenčním problémům řady akreditovaných laboratoří, ztrátě pracovních míst a zmaření investic. Přitom je zřejmé, že stávající využívané akreditované laboratoře prošly za roky práce tvrdým konkurenčním prostředím, které zajistilo jak jejich vysokou odbornost, tak i optimální ekonomičnost. Přesunem těchto rozborů na státní firmy by tyto přínosy zmizely. Vzhledem k značnému počtu odebíraných vzorků pro stanovení poplatků toto opatření by přineslo výrazné investiční a provozní náklady podnikům Povodí a vznik duality vzorkování vypouštěných odpadních vod v celé ČR, kdy kontrolované subjekty stejně musí parametry sledovat a vyhodnocovat nejen pro účely poplatků, ale i na základě podmínek vodoprávních povolení, zákona o vodách a podmínek zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu. Všechny tyto povinnosti provozovatelů zůstávají a vyžadují vlastní kontrolu vypouštěných odpadních vod a výsledky laboratoří správců povodí k tomuto účelu nejsou provozně ani legislativně použitelné.

A co na to Ministerstvo životního prostředí?

V průběhu tiskové konference, na které ministr Richard Brabec oznámil stažení původní poplatkové novely vodního zákona, dramaticky vyzval k celonárodní debatě o cenách vodného a stočného.

Připomeňme, že výpočet ceny pro vodné a stočné se v ČR řídí zákonem č. 526/1990 Sb., o cenách a vyhláškou č. 450/2009 Sb., kterou se provádí zákon o cenách. Cenovým regulačním orgánem v oblasti vodního hospodářství je Ministerstvo financí, které zvolilo, vzhledem k diferencovaným místním podmínkám, formu věcného usměrňování cen. To znamená stanovení závazných pravidel pro tvorbu a sjednávání cen. Do takto regulované ceny lze promítnout pouze ekonomicky oprávněné náklady, přiměřený zisk a daň podle zvláštních právních předpisů. Tato regulace je stanovena rozhodnutím (výměrem) a je spolu s podrobnostmi o tom, co nelze zahrnout do ceny, popsána v každoročně vydávaném Výměru zveřejněném Ministerstvem financí ČR v Cenovém věstníku. Výpočet ceny pro vodné a ceny pro stočné na kalendářní rok podle cenových předpisů se dělá podle příloh č. 19 a 19a vyhlášky č. 428/2001 Sb., která je prováděcím předpisem k zákonu č. 271/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu. Do ceny pro vodné jsou zahrnuty poplatky za odebrané množství (surové) vody podle zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a do ceny pro stočné jsou zahrnuty poplatky za vypouštění odpadních vod. Dále jsou do ceny pro vodné a stočné zahrnuty odvody za sociální a zdravotní pojištění zaměstnanců, daň z nemovitostí (objekty vodohospodářské infrastruktury), silniční daň, daň z přidané hodnoty (15 %) a samozřejmě dochází i ke zdanění příjmů resp. zisku podle zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů. V současné době představují výše zmíněné celkové odvody státu cca 41 % z celkové výše plateb za vodné a stočné, přičemž navrhovaná novela vodního zákona tuto hranici posouvala až na úroveň 45 %. Oproti tomu stanovení přiměřeného zisku vodárenských společností, zajišťující přiměřenou návratnost použitého kapitálu, je přesně specifikováno v cenovém výměru ministerstva financí.

Klíčovou otázkou zůstává, jaká část z vybraných plateb za vodné a stočné se vrací zpět do oprav a obnovy vodohospodářské infrastruktury. Vlastník vodovodu nebo kanalizace, popřípadě provozovatel (pokud je k tomu vlastníkem zmocněn) je povinen zaslat Ministerstvu zemědělství celkové vyúčtování, resp. porovnání všech položek výpočtu ceny podle cenových předpisů pro vodné a stočné za předchozí kalendářní rok. Z těchto hlášení vyplývá, že u 50 největších provozovatelů (podle množství vody fakturované) tvoří v rámci ceny pro vodné více než čtvrtinu nákladů prostředky na obnovu a v rámci ceny pro stočné je to více než třetina. Struktura nákladů vodného a stočného za rok 2014 pro skupinu 50 největších provozovatelů je patrná na obrázcích 1 a 2. Zajímavé je především srovnání kalkulačního zisku jednotlivých společností a celkové výše DPH.

Je nutné také upozornit na skutečnost, že záleží na typu provozovatelské smlouvy mezi vlastníkem a provozovatelem vodohospodářské infrastruktury. V případě vlastnického modelu, kdy vlastník je zároveň i provozovatelem, je obnova vodohospodářské infrastruktury financována z odpisů a zisku společnosti. V případě oddílného modelu je obnova financována z nájmu, který platí provozovatelská společnost vlastníkovi infrastruktury.

Přestože SOVAK ČR nepřísluší komentovat smluvní vztahy svých členů, ani zvolený provozní model, musí konstatovat, že opakované výpady ministra životního prostředí na adresu jednoho z členů SOVAK ČR, společnosti Pražské vodovody a kanalizace, a.s., hrubě poškozují celý sektor vodovodů a kanalizací. Opakované tvrzení, že tato společnost při ročním zisku přes 600 mil. Kč neinvestuje ani korunu do obnovy vodohospodářské infrastruktury [3, 4] svědčí o elementární neznalosti rozdílu oddílného a vlastnického modelu provozování vodohospodářské infrastruktury či záměrnému používání argumentů lobbistů, vázaných na Ministerstvo životního prostředí, kteří tyto nepravdy šíří. Společnost PVK hradí vlastníkovi infrastruktury roční nájemné, které v letošním roce dosáhlo výše cca 2,2 mld. Kč a dalších více jak 1 mld. Kč letos PVK vkládá do plánovaných či havarijních oprav provozované vodohospodářské infrastruktury [5]. Opakovaně kritizovaný zisk je pak tvořen celkovou hospodářskou činností společnosti PVK, z nichž provozování vodovodů a kanalizací je sice nejvýznamnější, ale zdaleka ne jedinou ekonomickou aktivitou této společnosti. O částce 6,2 mld. Kč, kterou stát získal privatizací této společnosti, se dnes raději mlčí. Vysoké zisky odváděné do zahraničí se pak jeví v zcela jiném světle při uvědomění si skutečnosti, že do dnešního dne se z investice do společnosti PVK navrátila jen cca polovina investované částky [6] a pro tuto společnost bude nakonec úspěchem, pokud po dobu trvání smlouvy o provozování dokáže získat investovanou částku zpět.

Ministr životního prostředí jako podporu svých návrhů pro celonárodní diskusi o ceně vody uvádí dramatickou otázku, proč máme v ČR dražší vodu než v Izraeli? Nelze než konstatovat, že taková formulace problému opět svědčí o zcela základní neznalosti oboru a používání čistě účelových argumentů. Ano, pro Izrael je vodní hospodářství zcela klíčové pro přežití a i z tohoto důvodu recykluje více jak 70 % odpadních vod, které využívá pro zavlažování v zemědělství [7]. Celý vodohospodářský obor je v Izraeli přísně regulován a stát přímo financuje různou formou cca 50 % investičních nákladů oboru – např. státní firma Mekorot, která zajišťuje centrálně výrobu a distribuci vody, není schopna pokrývat z vybraných plateb investiční potřeby a stát ji tak každoročně významně dotuje i přesto, že má regulatorními vzorci garantované nárůsty cen a např. v roce 2010 jí bylo umožněno jednorázově zvýšit ceny o 25 %. Izrael také šikovně přenáší část investic oboru na soukromý sektor – přestože je 70 % vody vyráběno z kvalitní povrchové vody Genezaretského jezera, všechny nové odsolovací úpravny vod, které pokrývají 30 % spotřeby, jsou financovány soukromými společnostmi a bankami. Vzniklé investiční náklady jsou po dobu dlouhodobých kontraktů s těmito firmami hrazeny společností Mekorot ve formě cen za vyrobenou vodu a stát či Mekorot se tak nemusí zadlužovat. Ve vodárenství je efektivně využit PPP model, který je právě v tomto oboru v ČR v posledních letech potlačován. Je nutné zmínit i to, že v rámci politického programu také po letech růstů cen vodného Izraelská vláda opravdu nedávno rozhodla o snížení cen vodného a stočného. Ovšem druhou stranou této informace je to, že výpadky příjmů místních vodáren kompenzuje vláda dotacemi a bylo přijato též 0 % DPH na vodné a stočné [8]. Nad tento rámec Izrael dále hledá cesty, jak vodárenským společnostem snižovat náklady, a nedávno tak přijal opatření k snižování nepřímých daní. Další klasický omyl v případě Izraele je cena za 1 m3 vody. Izrael totiž aplikuje blokové tarify, takže první 3,5 m3 vody na osobu a měsíc je domácnosti dodáváno za 50 Kč/m3, ovšem nad tento limit je cena již 80 Kč/m3 [9]. Při porovnávání cen vody je ovšem nutné vzít do úvahy i rozdílnou spotřebu vody v jednotlivých zemích. Zatímco v ČR v roce 2014 činila průměrná spotřeba pitné vody v domácnostech 87,3 litr/osoba/den, v Izraeli průměrná spotřeba pitné vody v domácnostech v roce 2009 se pohybovala v rozmezí 126–164 litr/osoba/den [11]. Pokud vezmeme do úvahy skutečnost, že naprostá většina nákladů při výrobě a distribuci pitné vody a odvádění a čištění odpadních vod má fixní charakter, hraje průměrná spotřeba vody zásadní úlohu při určování konečné ceny za m3, ze které vzniká celková platba za službu, pohybující se v Izraeli za jednu domácnost vysoce nad průměrem ČR, a to i přesto, že stát, jak bylo výše uvedeno, různými cestami cenu dotuje. Z uvedeného je patrné, že porovnávání cen vody v jednotlivých státech je mnohem komplexnější a neodborné využití údajů právě z Izraele naopak odhaluje skutečný stav věci.

I přesto opravdu existují státy, kde voda je levnější. Například v Indii se regionální vlády rozhodly v několika případech zajistit cenově dostupnou vodu pro místní populaci. I díky investicím soukromých společností je tak cena pro konečného spotřebitele v konkrétních případech 4 Kč/m3. Je to ovšem čistě politické rozhodnutí a cena za vodné (bez stočného) představuje cca 10–20 % z celkových nákladů odpisů z výstavby a provozu veřejných vodovodů! Můžeme zmínit také Itálii. Opravdu nalezneme konkrétní lokality, kde je vodné a stočné pod úrovní v ČR. Má to své ale – stát nezpoplatňuje odběry vod, DPH na vodné a stočné je o 50 % nižší než v ČR, v cenách je maximálně 1/3 prostředků průměrné částky na obnovu majetku v ČR a hlavně opět je ve hře fixní složka cen a také blokový tarif. Např. společnost AcquaNuovo u Benátek tak má na první pohled opravdu směšnou platbu za 1 m3 vody, nicméně roční fixní poplatek pro běžnou rodinu za odběr pitné vody a vypouštění odpadních vod představuje 1 150 Kč a rozdíl mezi cenou za odběr prvních 30 m3 vody a dalším „blokem“ odběru nad 30 m3 je 700 %! Podnikatelům je pak např. účtována fixní sazba 10násobná, než rodinám. Proto je vždy potřeba ptát se, jaká je celková struktura cen za vodu v dané zemi, zda jsou do této ceny plně promítnuty náklady na úpravy vody pitné, čištění odpadních vod, opravy a obnovy infrastruktury. Jinak takováto srovnání cen vody nikdy nebudou objektivní a budou mít spíše charakter srovnávání nesrovnatelného.
SOVAK ČR se nebrání širší diskusi nad otázkou výše plateb za vodné a stočné, náklady spojenými s výrobou a distribucí pitné vody a odváděním a čištěním odpadních vod, jakož i dlouhodobou udržitelností nastaveného systému. Tato debata by však měla probíhat věcně, na základě ověřených údajů a podkladů, nikoliv na základě neověřených dohadů či nepodložených tvrzení.

Literatura

[1] Zpráva o kvalitě pitné vody v ČR za rok 2015, SZU, Praha 2016, Dostupné online
[2] www.vodazakladzivota.cz/lide-a-nazory/jak-dosahnout-setrnejsiho-zachazeni-s-vodou
[3] www.mzp.cz/cz/news_230816_poplatky_voda
[4] zpravy.aktualne.cz/domaci/v-izraeli-je-voda-lacinejsi-nez-v-cesku-i-kdyz-jeji-spotreba/r~3582e2a475b311e683920025900fea04
[5] www.ovodarenstvi.cz/clanky/mrkos-mestska-spolecnost-nebude-nikdy-vystavena-tlaku-konkurencni-nabidky
[6] www.nase-voda.cz/par-pravdivych-cisel-vode-ktera-politici-ani-lide-nechteji-slyset
[7] www.tretiruka.cz/news/zazrak-v-pousti
[8] http://www.timesofisrael.com/liveblog_entry/cabinet-okays-0-vat-on-public-transport-water-electricity
[9] http://www.water.gov.il/Hebrew/Rates/Pages/Rates.aspx
[10] Vodovody a kanalizace České republiky 2014, Mze, Praha 2015, Dostupné online
[11] Kislev, Y. (2011) The Water Economy of Israel Policy Paper No. 2011.15, Jerusalem.

Ing. Oldřich Vlasák
ředitel SOVAK ČR
vlasak@sovak.cz

Scroll to Top